Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Ragnarök se zelenýma očima II.

*Sigyn*

Den se míjel s dalším, stejně nezáživným a beze slunce. Rozhovory okolo splývaly do sebe, obličeje Ásů ztratily originalitu. Sigyn, vánská vdova, jak jí někteří s oblibou říkali, si mezi nimi našla svůj rytmus. Zatímco se ásgardští přeživší věnovali očistě, zašla si pro zbytky, které v provizorní kuchyni zbyly. Když upadali do říše spánku, popíjela u baru daleko od jiných. V tichosti vesmírné lodě, kdy i to nejvytrvalejší dítě nedokázalo udržet oči otevřené, ze sebe posledními kapkami recyklované vody smyla špínu a zalezla si do svého koutu, v němž spala do pomyslného poledne. Prostě cokoliv, aby s nimi nemusela trávit svůj čas. Když jí pohrdají, tak proč by je měla ještě více dráždit svou přítomností?

Z rodiny zesnulého manžela přežila pouze malá část. Sestra Agraty se švagrem a vzdálená teta s dětmi. Agraty s ní občas prohodila slovo ze zvyku, ale po týdnu stráveném v nekonečném vesmíru to s ní vzdala úplně.

A právě poslední kapkou nenávisti přispěla Sigyn sama, když se upjatá Agraty zeptala na smrt bratra. V krvi jí kolovalo už dost alkoholu i melancholie, aby se zbavila předstírání. Lhostejně své švagrové pověděla, že ho zabily stvůry Hel, protože byl zatraceně tlustý na to, aby jim utekl. Jakmile vedle sebe zaslechla šokované zalapání po dechu, neodpustila si ji prohlédnout od hlavy až k patě. Potom se skleničkou v ruce dodala: „Když tě vidím, divím se, že tys jim utekla."

Než se Sigyn nadála, ženská dlaň jí přistála na tváři. Ostré plesknutí se vytratilo do smíchu u baru. Vlastně si tuhle síň Sigyn zamilovala ze všech nejvíc, protože jí jako jediná nabízela útěchu, i když v podobě saakarského alkoholu.

„Ty čupko! Říkala jsem bratrovi, že jsi jenom zkáza naší rodiny. Ani slzu jsi za něj neprolila! Nebylas schopná mu ani za ty roky manželství dát dítě."

„U Ódinova oka! Ještě se teď mučit s dětmi. To je to poslední, co bych potřebovala."

Schytala další facku a to už Sigyn popadl vztek. Teď jí levá strana obličeje úplně hořela. „Zatraceně, mám i druhou tvář! Taky bys mohla pobrat dostatek rozumu, aby ti to došlo. A jestli ještě někdy uslyším jméno Thaðson ve svým životě, přísahám, že tentokrát budu zabíjet já a ne nějaké mumie."

S tím se zvedla a nechala minulost za sebou. Zamkla do nejvzdálenější části mysli vzpomínky na manžela, který si ji koupil jako zboží na trhu. A její rodina, zaslepená vidinou peněz, ji beze studu vhodila do náruče někoho, koho nemilovala. Původ? Banalita. On ji chtěl jedině ze dvou důvodů: aby se mohl krásnou manželkou chlubit, a tím se posmívat svým ásgardským sokům, a do postele. Kdykoliv si vzpomněla na svou svatební noc, chtělo se jí zvracet. Časem našla způsob, jak se mu zprotivit, nebo mu vnutit jinou. Udělala by cokoliv, úplně cokoliv, aby se vyhnula jeho krutosti a mastným rtům.

Na moment se zastavila. Zaprvé nevěděla, kam jde, a zadruhé jí menší rodinná rozepře úplně narušila program. Zbývala ještě hodina, než zhasnou většinu světel v lodi a tím bude mít jistotu, že ve společných koupelnách nebude ani noha. Neměla chuť se tam s někým střetnout. Kachlíčkované koupelny se zařídily tak, že sprchy, věc na Ásgardu nevídaná, byly oddělené závěsy. Avšak čím méně Ásgarďanům půjde na oči, tím větší klid za cesty bude mít.

Netoužila se vrátit do síně s barem. Tak to vyřešila jednoduše: bude se hodinu potulovat. Aspoň bude konečně něco dělat. Pokrčila rameny, jako kdyby se dohodla sama se sebou, a vykročila do chodby s malými obdélníkovými okny v úrovni její hlavy.

Mlhoviny a hvězdy v dálce už ji dávno přestaly zajímat. Pořád zářily stereotypně. Co však zapříčinilo, že se zamračila? Šla dál, přičemž naklonila hlavu na stranu a natahovala uši. Poslouchala své kroky, které doplňovaly jiné. Rychlejší, sebejistější... Zlověstné. Ohlédla se přes rameno a zahlédla siluetu vysokého muže, jak se za ní plíží jako noční můra. Jakmile prošel kolem světelných trubic, spatřila koženou kombinézu a tvář lemovanou havraními vlasy. Zas ten zelenooký otrava! pomyslela si nakrkle.