Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Labutí píseň XI.

Pro správnou atmosféru nabízím song... ⬆️

*Loki*

Než vkročil do tajné chodby, kontrolně se ohlédl. Utrhl si svou polovinu břímě tajemství, s nímž se pojily i povinnosti. S magickým plamínkem v dlani prošel tmavou chodbou, potom se na vrcholu schůdků zastavil. Do komnaty skrovně proudilo sluneční světlo, které se odráželo od zrcadel a odhalovalo spící mužské tělo, napůl zakryté přikrývkou.

Pohodil oblečení na stranu a opatrně si lehl vedle měňavce, jemuž se rozhodl říkat Sig. Podepřel si hlavu dlaní a pozoroval detaily, které dříve zcela ignoroval. Fakt, že mu vlasy na slunci chytají zrzavý nádech; že když se soustředí, najde kolem nosu pihy, které na ženské verzi vynikají. Bříškem prstu přejel po jizvě, která na ženské opálené pokožce v létě bledne.

Sig se ze spánku ohnal po jeho ruce a stáhl si ji z tváře. Něco zamumlal, zavrtěl se a dál spal. Loki si nedal pokoj. Dotkl se ho tam, kde skončil a pokračoval dolů, ke špičce rovného nosu. Palcem kopíroval linii čelisti, které se dnes nad ránem dotýkal a která byla mohutnější, méně něžná a zarostlá.

„Loki," zamrmlal ospale a odehnal jeho dlaň z hrudi. Zívl a protáhl se takovým stylem, že bůh lsti netušil, kam se dříve dívat. Uteklo mu toho tolik, ale měl zbytek života, aby to dohnal.

Promnul si oči zakalené spánkem, než se zeptal: „Ehm, kolik je hodin?"

„Čas oběda. Bylo by dobré, aby ses v Hodovní síni občas ukázal. Jinak jim bude divné, kde jsi."

„Mmm-hmm." Znovu se zavrtěl a pomalu upadal do spárů spánku.

„Hej! Ohluchl jsi? Vstávej," stáhl z něj deku, po níž se Sig okamžitě ohnal a tím se zcela probral. Zakryl se a zamračil zároveň.

„Hele, Loki, něco si ujasníme. Když jsem chlap, jsem na ženštiny. A když ženština, jsem na chlapy. Dobře?"

Tentokrát se zachmuřil Loki, nikoliv rozčílením, nýbrž urážkou. „Já tě mám rád, ať jsi v jakékoli podobě. A ty nejsi schopen toho samého? Kladeš si podmínky, aby to tobě vyhovovalo? V tom případě jdi do háje."

Zvedl bradu výš a otočil se k Sig zády. Zahlédl v odraze zrcadla, jak se jeho tvář zkřivila lítosti a obavami. Pohladilo to Lokiho ublížené ego. Dobře mu tak! Nehodlal mu nic ulehčovat, jenom ať si to vylíže až do dna!

„Loki, mrzí mě to, ale takhle to je."

Setřásl jeho ruku z ramene, s níž se ho pokoušel tristně přemluvit. Sig si za ním povzdychl. Pokusil se ho ještě jednou dotknout, ale znovu jeho naděje pohasla. Celé božské tělo na něj křičelo, aby se ho nedotýkal.

„Promiň, vážně, ale nedokážu se přemluvit k něčemu, s čím jsem si naprosto jistý. No, víš... Já... Nemyslím si, že to mezi námi bude fungovat."

Něco v chraplavém hlase ho vyděsilo, že je konec. S panikou v krvi se pootočil a vychrlil ze sebe: „Ještě mi dlužíš čtyřicet devět minut!"

Sig se rošťácky zaculil a podíval se na něj zpod řas s jiskrou v oku. „Ahoj."

Naletěl mu. Prodal se lacino za obyčejnou lest, kterou měl jako bůh lži prohlédnout. Měl by se cítit ještě více uraženě a podrážděně. Věděl, že mu to jednou vrátí i s úroky, ale teď se nemohl přinutit mračit a prskat kolem sebe jed. Teatrálně nakrčil nos, věnoval mu pichlavý pohled a odvrátil se. Ale vnímal teplo v lících, které zrudly, jakmile se magií převtělil do těla bohyně.

„No ták, nezlob se na mě a dej mi pusu."

Vzal cop z havraních vlasů a konečky ji lechtal na tváři a uchu.