Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Ragnarök se zelenýma očima VIII.

*Sigyn*

O čtyři dny později

Cinkání příborů ji přivedlo do reality. Spánek ustoupil do pozadí v momentě, kdy si spojila vidinu příboru s talířem plného jídla. Žaludek jí hlasitě zakručel. Zamžourala do černé tmy, v níž sotva dokázala rozpoznat linie nábytku a stropu. Protáhla si unavené svaly a poslepu šmátrala po vypínači stolní lampičky. Kromě nahého těla vedle sebe nic nenahmatala. Zmatením se zamračila a natáhla se na opačnou stranu. Ani tam nedosáhla na hrany nočního stolečku. A dost!

Vzepřela se na lokti a natáhla se do černé prázdnoty. Sletěla i s přikrývkou na zem dřív, než si stačila uvědomit, jak před několika hodinami usnula. Překulila se na záda a tiše zaklela: „Zatraceně."

Odevšad i odnikud se nesl smích. Nato cvakl vypínač lampičky a na stěnách se objevily slabé saakarské vzory vytvořené stínidlem. Připomínalo jí to jemné světlo svíce, nikoliv ostrý svit lustrů a světelných trubic. Ať už ony lampičky vymyslel kdokoliv, byl to zázrak pro někoho, kdo měl oči ještě slepené spánkem. S mrmlaním se posadila a pohlédla na rozcuchaného Lokiho, jenž stále ležel a vyčkával, až se jeho milenka vzpamatuje z nečekaného pádu.

„To byl tvůj nápad spát obráceně?"

Divoce zívl. „To byl tvůj nápad budit mě?"

„Nikdo tě nenutil," oponovala mu nevrle. Donucením z chladu vzlínající z podlahy se zvedla a unaveně sebou praštila zpět na své vyhřáté místečko. Loki měl jediné štěstí, že netoužil po její přikrývce, jinak by nejspíše umrzla.

„Kams mi chtěla utéct, hm?" řekl se zavřenými víčky a přes trup jí přehodil svou ruku.

„Za jídlem."

„Vydrž to ještě. Pak nám... něco přinesu. Nehodlám... poslouchat ty jejich... hloupé... kecy..." zamumlal propadajíc se do náruče spánku.

V náhlém tichu zašustělo prostěradlo, když natočila hlavu. Ležel na břichu, ruce roztažené do stran a ani píď kůže zakrytá. Spadlý havraní pramen mu zakrýval tvář a lampička vytvářela na jeho těle hluboké stíny. Nedokázala se při pohledu na něj vyvarovat vzpomínkám na jejich poslední milování ve sprše.

Nevěděla, jestli tak může pojmenovat jejich erotické aktivity. Ještě nikdy se nemilovala, ale byla si naprosto jistá jednou věcí - líbilo se jí to. Byl k ní pozorný, někdy troufalý anebo drsný. Točila se jí hlava při vědomí, co s ní provádí, co ji přiměje udělat. Jak mohla tušit, že když stojí opřená o zeď, ať už zády, nebo čelem, zažije takovou tříštivou rozkoš?! Bylo naprosto jedno, kde se milovali a jak, vědomě začínala litovat, že se sexu neoddala mnohem dříve. Ne. Ne sexu, ale Lokimu.

Přesně jak ji varoval, nedal jí minutu oddechu navíc. Dlužila mu za jeho úsilí a nic nedostala lehce. Sotva viděli ostatní na déle než pár minut. Mohlo se to zdát nudné, ale každý další akt jí přišel jako hra. Zábavná hra plná adrenalinu, překonávání studu a rozpaků. Ochutnávali mnoho stránek svádění, uspokojení, hádek i ukojení chtíče. A přese všechno vnímala, že jeho dotek nad ní nedokázal ztratit moc. Myslela si, že vášeň i přitažlivost časem opadne, ale jako kdyby si osud s nimi pohrával, všechno se stalo mnohem návykovější.

A právě tyto gradující emoce, poznání sama sebe i Lokiho, ji skrytě děsily. Věděla, kde si stanovili hranice. Sigyn se před nimi pokoušela držet v bezpečí, ale jak se říká - poznání jde ruku v ruce se zkázou.

Ať to bylo cokoliv, tlačilo ji to pořád k oněm hranicím. Nutilo ji to překročit je, ale nemohla tak učinit. V ten moment by ublížila nejen svému já, které díky němu našlo svou sebedůvěru, ale i Lokimu. Panika v ní rostla. A bála se chvíle, až si to najde cestu ven...