Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Zpověď

🐍JEDNOHUBKA🐍

Nechce se mi psát datum a čas, když vím, že to je k ničemu. Za chvíli tenhle kus papíru skončí v hořícím krbu. Tak proč to píšu? Dobrá otázka, ale hloupá odpověď. Pro nic za nic. Matka měla jisté poznámky, že by mi to mohlo dopomoct si uvědomit své city. A lepší je někomu se vypovídat. Egr! Kdo takovou věc potřebuje? I když možná... Nechci se nikomu svěřovat. Jenom sám sobě. (A možná imaginárním posluchačům.) I to je důvod, proč to píšu. Ale nehodlám to zbytečně protahovat. Nejsem pisálek, ani si nehodlám zbytečně unavit ruku touhle "emocionální očistou".

Pojem láska na první pohled se dost přeceňuje. Vážně! Sám jsem to zažil, a není to nic příjemného. V břiše vás bolí, jako by vás nakopli pečenou husou s nádivkou - bolestivé, ale ne zdraví nebezpečné. Co je ale nebezpečné, je fakt, že pokud si nedáte pozor, kam šlapete, můžete zakopnout. Nebo hůř spadnout ze schodů.

Do Helu, nemáte ani nejmenší tušení, jak se mi chtělo vraždit, když jsem zaslechl ten její tlumený smích! Skryla ho, ale bylo pozdě. Cokoliv, jakékoliv sympatie, či snad okouzlení, byly tytam. No tak jsem spadl! A co má být? Stejně za to mohla ona! (Mimochodem, už víte, proč se láska na první pohled přeceňuje? První pohled je vždy nedůvěryhodný. Nikdy nepadám!)

Poklonil jsem se a pozdravil ji, jak jsem měl prvně v úmyslu a jak jsem dostal od otce naznačeno. Dcera boha plodnosti Freye a obryně Gerdy musí vědět, že je v paláci vítána, i když pro mě a Tóra to neoficiálně znamenalo ji mít na krku. A neoficiálně neoficiálně to znamenalo, že JÁ ji budu mít na krku. Pomyslel jsem si, že jestli ty své růžové rty udrží zavřené, nebude to zase taková oběť.

Omyl! Ona ta svá ústa nezavřela. Pořád na něco měla otázku. Ptala se na tamto a támhle to. A proč nemáme na stolech ubrusy? A co to je to ve vzduchu, s čím si děti hrají? A proč nosíme tolik šperků, když jsou těžké? A to při každé večeři je takový hluk? A pořád dokola! Koho zajímá, že je původem z jiné říše? Ásgard je prostě jenom Ásgard. Měl jsem to vydržet po tři dny, než se Tór vrátí z bitvy, kterou si vymyslel (a otec to věděl!), a držet na své tváři úsměv a jako chodící knihovna odpovídat mile a zdvořile. Matka mě chlácholila, že to nemůže být tak těžké, když je na ni pěkný pohled. Do Helu, no tak má pěkná lýtka, když se při chůzi odhrne rozparek, ale copak to má utišit moje nervy, když bych mohl dělat něco mnohem produktivního? Třeba se procvičovat v magii. Projíždět se na koni. Ale to ne, hlavně ji držet od všech nebezpečí co nejdál, aby se Freyové dcerunce nezlomil byť jen jediný zrzavý vlásek. Nebo se nebudu ani stačit divit, jak rychle se polámou moje, všechny.

Čtvrtý den, kdy se Tór neukázal, jsem vybuchl. Na všechny, nevzpomínám si na pořadí. Teda až na poslední, na ni. A víte co? Netřásla se strachy jako služebnictvo, nerozčilovala se jako otec a neměla řeči jako matka. Ani neohrnovala nos jako ostatní Ásové. Jenom tam stála pod podloubím mostu spojující dvě části paláce a nechala mě ji osočit, nadat jí a vyhrožovat jí, že jestli z ní za celý den vypadne jedno zbytečné slovíčko na víc, změním ji na hopsajícího králíka.

Prohlížela si mě, jako kdyby mě poslední dny neviděla. A pak se nevinně zeptala: „A budu mít ten roztomilý bílý ocásek?"

Co jsem měl dělat? Víte, co?! Neraďte, po bitvě je každý generál.

Zchladl jsem, možná jsem v ten moment pocítil, jak mi v břiše popadaly orgány (a být ženou, nejspíše bych je porodil). Co se týče spodní čelisti, o nich bych si starost nedělal. Sotva kdo dokáže sundat masku boha neplechy (teda doufám).