Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Jizva V.

*Sigyn*

„V tom případě jsi vyřešila největší hádanku."

Zmateně se otočila ke zdroji sametového hlasu, jenž stál nedaleko od ní. „Hádanku?! Myslela jsem, že mi buď odpustíš, nebo se mi vysměješ. A ty tu řešíš hádanky?"

„Celé ty roky se ptám, co by mohlo rozdělit pár, který se miloval natolik, aby zapomněl na hranice stavů. Z té otázky se stala hádanka, kterou nikdo nevyřešil. A přitom je to tak jednoduché."

Zamračila se. „Hodláš minulost zlehčovat? Každý z nás si utvořil vlastní, nesprávný obrázek o tom druhém, takže nevidím nic lehkomyslného na faktu, že jsme si spolu měli vážně promluvit, ale neudělali jsme to."

„Ale teď to hodláme napravit, viď?"

Vyřkl to do prostoru jako obyčejnou věc, ale v zelených očích spatřila záblesk potřeby a naléhavosti. A právě jeho oči byly Lokiho největší slabinou i silnou stránkou. Mohl jimi kohokoliv napálit, ale pro Sigyn se staly pokladnicí tajemství, které se jinak snažil držet skryté.

Už nikdy víc netoužila být zbabělec. Ignorovala své slzy a rozběhla se k němu. Objala ho a sevřela s city, které vyvěraly z její zraněné duše. Obklopila ji jeho kořeněná vůně i přítomnost a nemohla se zastavit, když se smála a plakala zároveň. Lokiho paže ji k sobě přitiskly a ještě znásobily pocit štěstí, které jí kolovalo v cévách.

„Myslíš, že jsem celou tu dobu čekal na objetí a omluvu?"

Odtáhla, aby se mu mohla podívat do tváře. Výraz neklidu a očekávání jí dal jasnou odpověď.

„Myslím, že jo. Ale něco zbývá." Palcem mu přejela přes úzké rty, které ji nelíbaly celé dekády. Vychutnávala si vlahý závan jeho dechu na svých prstech a vzácný okamžik, kdy se cela napjala nedočkavostí, až se vrátí domů.

Vzala Lokiho obličej do dlaní a políbila ho. Dotýkali se toho druhého se směsicí nejistoty, co ucítí, a hladu, aby nasytili svá nitra, která doteď strádala. Tiskli se k sobě, ochutnávali a vraceli se do míst, která byli nuceni nedorozuměním opustit. S posledním polibkem v ní něco zemřelo a něco jiného se zrodilo. Bylo načase tvořit nové vzpomínky a novou minulost.

„Chutnáš ještě lépe, než jak si tě pamatuju."

Žensky se usmála. „To mám brát tak, že mi je odpuštěno?"

„Každý z nás dvou, jak je vidno, nese jistý podíl viny," odhrnul jí vlasy z čela. „Ty jsi připravena mi odpustit, i když bych se vsadil, že pouze fakt, že jsem před tebou nevyjevil své city k tobě, když jsi to nejvíce potřebovala. Ta druhá věc je vyloučena. Ale já jsem ti ochoten dát pouze druhou šanci, než si rozmyslím, jestli se tvé mlčení dá omluvit."

„Hodláš mě soudit, že jsem byla mladá a hloupá?!"

„Ne, hodlám tě soudit za tvou nedůvěru ke mně. A k tobě samé též. Jsi nám oběma povinována úctou i důvěrou, madam Laufeyson."

Škubla sebou, aby se mu vytrhla z náruče. Bezvýsledně. „Jsi krutý."

„To život taky," podotkl suše, přičemž jí v dlaních sevřel paže.

„Jenom výmluvy. A pusť mě!"

„Ne, když toužíš po tom samém, co já."

„Co ty můžeš vědět, po čem toužím?!"

Svou silou iluze s ní manipuloval jako s panenkou, s níž, ač nijak bolestivě, přesto rázně praštil o stěnu komnaty. Ránou do zad se zalykala, sotva měla vzduchu na prskání urážek a ostrých slov. Jenže při pohledu do uhrančivých očí ztratila i to málo, aby se bránila. Přiblížil se obličejem k jejímu až přespříliš blízko. Cítila jeho zrychlený dech, přesto se jí nedotýkal. Přiváděl ji k šílenství a ona zároveň věděla, že to dělá schválně. Vždy využíval její slabiny proti ní.