Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Labutí píseň I.

🐍VÍCEKAPITOLOVKA🐍

*Loki*

Začalo to motáním hlavy. Rohy stolků už měl za ty dny a týdny vtlačené do dlaní snad na doživotí, jak se o ně opíral jakožto poslední záchranu před tvrdým pádem na zem. A pocit, že se mu ze žaludku, věčně lačnícího po potravě, stal obrovský uzel plný kamení, mu na dobré náladě už vůbec nepřidal.

Poslední noc před nevyhnutelným na sebe civěl do zrcadla a přesvědčoval sám sebe, že přece není takový hlupák, aby to dopustil! Ten idiot byl přece ten, kdo se opil a ztratil zdravý rozum, nikoliv on. Jenže hluboké stíny v jeho tváři vytvořené plamínky svící se mu vysmívaly. Rozzuřen nemožným je sfoukl a zahalil své polonahé tělo boha do tmy.

Ale stejně tak jako vychází slunce, jež zahání pozůstatky minulého dne, tak se i naděje jednou vypaří, jakmile pochopíme, že není jiné cesty. Loki nemusel ani otevírat víčka, aby poznal, že je něco jinak. Znal dopodrobna své útroby v jakékoliv podobě. Znal taktéž i svou magii, která měla svá pravidla, a někdy by Loki jedovatě sykl, že i svou vlastní hlavu.

Převalil se na záda a zamžoural do slunečního světla, které si našlo skulinku mezi závěsy. Otráveně zamumlal, skopnul ze sebe přikrývku a jako vysušená mumie, nikoliv pln obvyklé síly a jízlivosti, vstal z postele. Zamířil se stále zalepenými víčky do šatny, v níž jediným lusknutím roztáhl závěsy. Ještě na moment sevřel víčka jakožto znak vzdoru vůči světlu, ale nemohl to oddalovat donekonečna. Stanul naproti trojramennému zrcadlu, v němž obvykle pozoroval své ego oděné do zbroje z nejkvalitnější ásgardské kůže. Vrabčí hnízdo z havraních vlasů přešel se znechuceným úšklebkem, stejně tak fakt, že mu ramínko košilky plandalo kolem lokte a odhalovalo ňadro poněkud více, než bylo slušné.

Sklonil zrak a pod dlaněmi ucítil hebkost košilky a křivky ženských boků. Prsty se zatoulaly k břichu, jež se už začalo něžně zakulacovat. Postavil se k odrazu z profilu a přitiskl si košilku k tělu tak, že jej kopírovalo jako druhá kůže. Vnímal život starý třináct týdnů, kolem nějž jeho magie vytvořila smyčku, všemi smysly. Již nebylo úniku před následky. Po následujících sedm měsíců z něj bude bohyně neplechy, i kdyby využil všechen potenciál magie až do úplného maxima. Ublížil mu...

Dokud si tento hořký fakt neuvědomil, jímala ho radost brnící mu v každém nervovém zakončení. Teď však popadl nejbližší svícen a hodil ho po zrcadlu, které křehkosti popraskalo.

„Do Helu, já tě tak nenávidím!" zařval ženský hlas, až se vyplašení ptáci rozlétli vysoko k obloze.

---
Ovšem to už moc předbíhám. Jako správný vypravěč bych měla začít tam, kde si to konvence žádají - na počátku. Ale jak ho poznat? Pro každého z nás se nachází různorodě na nitkách života všech stvoření. Proto mi dovolte, abych poslední příběh našich milenců započala hádankou. Ta byla věnována Friggou pouze Lokimu, jehož bohyně léčitelství milovala jako syna i přes odlišnou krev a náturu. Kdyby tomu bylo jinak, nevím, jestli by Loki dokázal přečkat těžké časy, které ho v paláci sužovaly. (Ale to už je jiný příběh, mnohem temnější a krutější, než si sama dokážu představit...)

Mám podobu lidskou, ale člověk ani bůh nejsem. Chodím všem na očích, a přesto žiji skryta. Jsem nestálá, tak jak jen muž dokáže být. Jsem důvěřivý, tak jak jen žena může být.

Víš, kdo jsem, ty, kterýžto tóny melodií mých jsi slýchával?

Když si ty řádky Loki pročítal, začínal pochybovat o inteligenci Friggy. Proč se vůbec namáhala a nechala svůj stín povstat z Valhaly, aby ho touhle hádankou strašila? Odpovědi se zřejmě nikdy nedočká. Konečky prstů ho brněly touhou kousek papíru nechat shořet na popel, ale hlodavá myšlenka (a možná také svědomí) mu jakýkoliv pokus rozmluvila. Hlavně nebuď sentimentální! okřikl se v duchu. Schoval hádanku spolu s přiloženým vzkazem, který přelétl očima, zpátky do obálky a zastrčil ji hluboko do zásuvky prádelníku.