Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Poslední začátek

🐍JEDNOHUBKA🐍

*Loki*

Poslední začátek nadešel onoho podzimního dne, kdy se stromy zbarvovaly do pestrých barev, oranžové nevyjímaje. Obloha se zahalila do ocelově šedých mraků, které se do sebe vpíjely v neviditelných liniích. Zvířata se zklidnila a pudově se chystala na zimní sezónu. Jenom lidé, stvořeni z multifunkčního uhlíku, neustále někam spěchali. Žili v nikdy nekončícím hluku, obaleni svou bublinou, z níž nehleděli na ostatní. Hledali pouze cestičky mezi troubícími auty v zácpě, aniž by si alespoň jeden z nich povšiml boha neplechy, který v přelidněném chaosu stál jako solný sloup a civěl do prázdna.

Studený vítr si hrál s jeho vlasy i cípy kabátu. Midgarďané do něj naráželi, ale kromě nevrlých slov se ničeho jiného nedočkal. Jenže ani on si jich nevšímal, byl ztracen v temných myšlenkách o smyslu života. Mělo vůbec smysl žít, když vše, na čem mu záleželo, lehlo popelem? Rodina se rozpadla, nepřátelé rozutekli, Ásgard výbuchem padl. Celé dny se toulal světem, kam se uchýlil. Nebo za sebou spíše tahal nohy? Vždyť je to jedno... Neměl nic. Pouze magii a sám sebe. Osobu, kterou nenáviděl ze všeho nejvíce.

A pak z ticha mysli zaslechl melodický hlas. Vtáhl ho zpátky do přítomnosti, aniž by vnímal jednotlivá slova. Zato příšerný řev společnosti nešlo přeslechnout. Mladá žena se přiblížila, stoupla si na špičky a nahlas zopakovala: „Jste v pořádku? Vypadáte, jako byste se ztratil."

Zněla znepokojeně, snad by mohl použít výraz starostlivě. Dívala se mu do očí bez vědomí toho, kdo před ní stojí. Bohové se štítili hadích očí, jiní se přespříliš báli a ženštiny podstupovaly muka jenom kvůli krátké rozkoši. Co mohlo za to, že pihovatá Midgarďanka měla moc si přivlastnit jeho pozornost bez špetky strachu? Při vědomí toho, že od ní nedokáže odtrhnout zrak, se zamračil.

„Dejte mi pokoj," zasyčel podrážděně.

Otočil se na podrážce polobotek a vyrazil do vedlejší zalidněné ulice, ruce v kapsách. Když se po několika krocích obrátil a zadíval se na místo, kde stála, i přes svůj vlastní zákaz, nedokázal ani svou výškou najít její nazrzlou kštici mezi jinými. Pokud to bylo možné, zamračil se ještě víc, a vyrazil zpátky do svého bytu.

Po několik dalších dní trávil čas v prostorech, které mu umožňovaly se uzavřít do sebe. Noční kluby a koncerty byly nejlepší volbou. Soukromí anonymity, alkohol i místo na sezení. Život plynul kolem stejně jako dunivá hudba, která poztrácela kouzlo. Dál se nimral ve své zoufalosti, nechtěnosti a bezcennosti. Když potřeboval, našel si hračku do postele. Co více taky po životě chtít, že?

Při jedné ze svých procházek za hledáním dalšího pochybného místa, spatřil Loki hromadu namačkaných lidí za obrovskou výlohou. Někteří se bavili na stojáka u stolků, jiní tančily do rytmu hudby pronikající až do tmy zničené pouličními lampami. Přesvědčen, že našel svůj cíl, přešel poloprázdnou ulici a zatlačil do prosklených dveří, aniž by ho zajímalo, kam vlezl.

Hned při vstupu, dřív než se stačil vyhnout padajícímu balónku, mu někdo vrazil sklenku šampaňského do dlaně. Při pohledu na stoupající bublinky se ušklíbl. To zrovna nebyl jeho šálek čaje. Snobské pitíčko stoupá do hlavy rychleji, než si ten daný všimne, že pije alkohol. Ovšem po všech vychlazených vodkách, tequil a pálivých whisky si řekl, proč ne. Stejně skončí s bolavou hlavou v záchodové míse, jako každé ráno.

Proud davu ho vedl do útrob ohromné místnosti přehrádkované rustikálními paravány. Nabízela mnoho stinných koutů, neboť se většina světla soustředila na vystavené malby. Loki nechal za sebou barvou ocákaná plátna a stáhl se do koutu. Ale dřív než se do sebe zahlodal, spatřil ženskou postavu v bílém roláku, jenž dal vyniknout rozpuštěným nazrzlým vlasům.