Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Duch sněhových vloček

🐍JEDNOHUBKA🐍

*Sigyn*

Před dávnými zimami

Vyšplhala na nejvyšší větev, která dokázala její tělíčko unést, a pozorovala město Ásů zasypané sněhem. Ledový vítr ji štípal na tvářích zčervenalých námahou, ale jakákoliv neduha jí nemohla zničit pocit volnosti a štěstí. Žádné rozkazování, žádné přísné pohledy, pouze ona a neviditelný duch žijící nad Ásgardem.

„Ahoj," šeptla do prázdna a pozvedla zrak k šedé obloze, z níž padala tisícovka titěrných vloček.

Nikdo neodpověděl, přesto slyšela ve své mysli hlásek jediného kamaráda. Optal se jí, jak se jí daří, a na znamení soucitu kolem ní zakroužil jemný vánek. On se nikdy nezlobil, vždy stál při ní, když byli rodiče pryč. Ale zítra se vrátí a všechno bude zas dobré.

Křupání sněhu vystřídalo fňukání. Nevšímala si ho. Nebo aspoň na něj chtěla zapomenout, ale zvědavost ji přinutila sklonit pohled k úpatí kmene statné borovice. Mezi větvemi však neviděla více než něčí hubené ruce a vlasy barvy Ódinových havranů.

Je smutný jako ty, Sigyn. Pojď, rozveselíme ho.

„Určitě to zvládne sám. Je z paláce. Tam mají zábavy na rozdávání. Říkala to slečna Kusrová." Znovu se opřela ramenem o ztenčující se vrcholek kmene a zadívala se do dálky.

To tě ani trochu neláká poznat jednoho z nich? Slečna Kusrová by mohla zezelenat závistí. Pojď, Sigyn, nenech se přemlouvat. Je to jen kluk. Snad se ho nebojíš?

Srdce jí nepravidelně bušilo při představě, že v něčem předčí slečnu Kusrovou. Prý není hodna na palác byť se jen podívat. Teď seděla na jedné z mnoha borovic v královské zahradě, v níž slečna nikdy nebyla. A mluvit s nějakým klukem z paláce, i kdyby to bylo hloupé páže, znamenalo naprostý vrchol. Konečně jí dokáže, že stojí za víc a zaslouží si její úctu. Rodiče to taky určitě pochopí. Ale musela získat důkaz.

„Vyhráls," zvedly se jí obláčky páry od pusy.

Vzhlédla naposledy k zatažené obloze, než zkušenými pohyby slezla na větev přímo nad vzlykajícím klukem. Jenže netušila, jak si získat jeho pozornost. Nereagoval na odkašlání, ve kterém se slečna Kusrová skoro vyžívá, ani na poprašek sněhu, jejž mu shodila na hlavu. Zamračila se. Čupla si na větev a silně se odrazila ke skoku. Dopadla jako naprosté jelito na všechny čtyři, ale krví jí plavala nepochopitelná euforie. V mžiku se postavila.

„Hej! Co tady děláš?" Vyskočil na nohy a změřil si ji povýšeným pohledem. V kontrastu s vlhkými cestičkami od slz vypadal komicky.

„Z té výšky jsi vypadal menší," zamumlala k postavě, co jí převyšovala o dobrou její polovinu.

Oprašovala si ze starého kabátu sníh, když vyštěkl: „Tys neslyšela? Na něco jsem se tě ptal."

„Hluchá ještě nejsem, ale právě jsem si rozmyslela s tebou mluvit."

„Pro tebe by měla být čest se mnou mluvit."

Schovala si rozcuchané zrzavé vlasy pod límec. „Víš, kolikrát jsem tohle už slyšela?! A to mi to říkali i ti, co nežijou v paláci. Víš co? Breč si dál. Asi si to zasloužíš. A nezmrzni u toho," pokynula hlavou k jeho tunice a chabé vestě.

Vyběhla k západnímu konci zahrady, kde mohla přelézt přes zeď, aniž by ji zahlídli einherjarové na stráži. Úponky břečťanu rostly až k úplnému vrcholu několik metrů nad zemí. A jelikož v dosahu zdi nestál žádný strom, představoval jedinou únikovou cestu. Na druhé straně rostl starý ořešák, který už po mnoho let přestal plodit ořechy. Chystala se na něj skočit, ale kluzké zlato zdi jí sebralo rovnováhu. S výkřikem sletěla do mokrého sněhu, ale namísto bolesti chladu ucítila pod sebou podivné teplo.