Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Labutí píseň V.

*Loki*

Probudila se, až když slunce svítilo vysoko na obloze. Natáhla ruku na druhou stranu postele, ale nahmatala pouze studené, zmuchlané prostěradlo. Zamračila se a zvedla víčka. Jí přece nikdo neopouštěl. Byla to ona, kdo opouští milence a milenky prosící, aby zůstala. Zvedla se na lokty a rozhlédla se po komnatě. Po Nál ani stopa, zůstala po něm pouze jemná vůně sladkého koření. Možná se šel dolů najíst. Jistě, sama už hlady umírala.

Odhodila ze sebe přikrývku a uspokojeně si protáhla sexem namožené svaly. Nahá prošla po koberci k zrcadlu. Se vzpomínkami na včerejší vášnivou noc si hladila své svůdné, vnadné tělo. Očima sledovala trajektorii dlaní, dokud magie nezměnila genetický kód a v odrazu zrcadla se nezjevil bůh klamu. Očistil se, zbavil se posledních tělesných stop po včerejšku a z roztrhaných šatů si vykouzlil volnější domácí oděv.

Scházel schodiště ze severní věže opatrnějším krokem, ačkoliv nebezpečí už dávno pominulo. Uběhlo více jak čtyřiadvacet hodin, kdy tělo utržilo nespočet zranění a podlitin. Teď už pod oděním schovával jen pár hojících se modřin. Vešel do společenské místnosti Vánů, kde se podával oběd, a bez cavyků se posadil na volné místo na lavici. Naložil si na talíř horké brambory a maso za zkoumavých pohledů, jichž si Loki všiml, když na moment zvedl zrak. Jenže Nál nikde neviděl. Zajali ho snad? Ví někdo z Vánů nebo kmenů, co se včera stalo a mstí se?

Podle řečí, kterým Loki naslouchal, jsou vanaheimští zděšení i rozezleni, co se událo. Někdo vyvraždil divochy a nejspíš i čarodějku z kmenu ðikha. Podle tóniny jejich hlasu a nátury věděl, že žádné kroky k nalezení pachatele nepodniknou. I když se prohlašovali za jiné než Ásy, jejich lenost a dětinské rozčilování bezesporu sdíleli do detailu. Někteří se pokoušeli, ať už očima nebo narážkami, označit za vraha Lokiho. Ten však opovážlivce zpražil pohledem, který dotyčného přinutil nasucho polknout a stáhnout se do ulity.

O hodinu později se sám dostavil na planinu za městem, pozvedl zrak k obloze a zvolal Heimdalla, jenž okamžitě otevřel stavidla duhového mostu.

„Zdravím tě, Loki," ozval se hlubokým hlasem strážce Ásů. „Nechal jsem vám dopravit koně."

„Jistě," zamumlal, protože to byla samozřejmost. Došel ke svému frískému koni uvázaného na ústí svatyně. Vysedl do sedla a pevně chytil otěže. „Vám?! Komu ještě?"

Heimdall přešel k opačnému kraji pevnosti a pokračoval v hledání hrozeb pro Ásgard. Jenom na půl úst odpověděl: „Pro Nál."

Takže Nál je už dávno na Ásgardu... A on měl o něj starost? Procházel mučírny a žaláře pod hradem k ničemu?! Šmejdil v okolí komnat zbylých kmenů jako idiot a nasazoval krk úplně zbytečně? Jakékoliv náznaky emocí podobných strachu shořely pod náporem hněvu. Rázně kopl koně do slabin a tryskem se vydal k srdci Ásgardu, jenž se hrdě tyčil do výše.

Prvnímu einherjarovi, který procházel kolem, strčil do dlaní otěže a vběhl do útrob zlatého paláce. Bral schody po dvou a v rekordním čase vtrhl na poschodí dvořanů. Panoval zde klid a jeho rázné kroky vytvářely hlasitou ozvěnu.

Bez zaklepání vpadl do komnaty Nál a dveře za sebou zabouchl. Nadechl se, aby ho osočil jako malého spratka tak, že na to do smrti nezapomene! Ovšem komnata budila dojem, že je prázdná. Spolkl rozhořčená slova na později a rozhlédl se. Nastala božská siesta. V tuhle dobu po obědě nikdo nikam nechodí, zvláště ne pak v zimě. Většina bohyň a ženštin se scházela k dýchánkům, bohové lenošili v komnatách nebo ve sklípku. Nál mezi ně nikdy moc dobře nezapadl, měl by tedy být zde.

Loki prohledal zákoutí koupelny, dokonce se i jako magor podíval pod postel, ale nic. Kromě špinavých šatů pohozených na posteli, které nosil Nál na Vanaheimu, nenašel jedinou známku toho, že by se sem vrátil. Přesto ho instinkty varovali, že není v místnosti sám. Vyslal magickou vlnu, jíž využil jako v případě lovce, který na něj číhal na podstavci. Ta však byla stejně tak bezmocná jako oči. Nikdo v komnatě kromě něj nebyl. Loki podrážděně zavrčel a odešel.