Naše věčnost dlí v tomto okamžiku, má lásko (Loki & Sigyn) /CZ/✔

Ragnarök se zelenýma očima VII.

*Loki*

Síly se shromažďují, ozval se v temnotě hrubý hlas.

Konečně! Zanechám je ve slavné bitvě.

Slavné bitvě?! Proti těm špínám na mých prstech?

Ne dlouhé bitvě, pozvedl ironické obočí, pokud je vaše síla tak impozantní, jak tvrdíš.

Snažíš se vyhrožovat? zařval. Už jsi zapomněl, kým jsi byl? Zrazený, svrhnutý král, který nabyl nové poznání a bytí.

Přestaň se vykrucovat a vrať se k původním slovům! Zastrašovaní na mě neplatí, zavrčel netrpělivě.

Bezpochyby jsi lepší než oni.

Lidí jsou ztracení ve svém sobeckém duchu. Když padne nebe, každý bude bojovat jenom sám za sebe.

A ty je chceš...

Nechci si je půjčit. Chci jim vládnout! Nelítostně.

Tvé ambice jsou nízké, zrozené na půdě tvé dětinské pomsty. My hledíme jinam, do jiných zářnějších časů. Věz ale, že jestli zklameš, nenajdeš ve vesmíru místo, kde by tě nenašel. Ochutnáš takovou bolest, že budeš škemrat o sladkou smrt!

Škubl sebou tak mocně, až se loktem bouchl do tyčky nočního stolku. V prvním okamžiku široce rozevřené oči se zúžily pod náporem brnivé bolesti. Lapání po dechu v tichu takřka křičelo, až se obával, že někdo uslyší jeho strachem tlukoucí srdce.

Uvolnil se a nechal hlavu spadnout zpátky do vyleženého důlku polštáře. Těkal pohledem po konturách výklenků na stropě, jež vytvořila vzdálená zářící mlhovina, a na rozdíl od ásgardského žaláře ho děs neopouštěl. Lítal si po vesmíru, v němž si Thanos vládl jako šedá eminence. Každou minutou se mu mohl život převrátit vzhůru nohama, dokud by nevypustil duši.

Shodil ze svého trupu ženskou paži a vydal se do společenské místnosti vyhrabat schovanou láhev bourbonu. Až když do sebe hodil deci alkoholu zahřívající útroby, vycítil, že není sám. Nalil si další dávku otupujícího pití, obešel kuchyňský ostrůvek a stanul vedle křesla otočeného čelem k prosklené zdi.

„To se ani nepokusíš spát?"

Čepel meče, jediného pozůstatku Bifröstu, se zvedla a spolu s ní i její majitel černé pleti. „Je to mé poslání i prokletí, Loki. Jistě víš, že každý ho má."

„Začni mě teď poučovat a poslední špetka úcty k tobě shoří."

Heimdall ignoroval jeho pichlavý postoj. „Poslední, nebo nově nalezená? Nemůžeš spát?"

Napil se, a pak se podíval do prázdna plného chladu a smrti. „Vidíš něco?"

„Stíny, které nás obléhají již od prvního dne. Mizí a vrací se." Bledé hrdlo se stáhlo, než spolykalo velkou dávku bourbonu. „Znám tyhle stíny z Ásgardu. Žijí ve vesmíru dlouhá staletí. Nic nám nehrozí."

„Když to říkáš," zamumlal. Vrátil se zpátky k ostrůvku a neodpustil si další deci. Potom položil sklenici na stříbrný tác a obrátil se k odchodu. Míjel právě křeslo, do něhož si Heimdall zpátky sedl, když strnul v chůzi.

„Vybral sis správně, Loki. Vidím v její budoucnosti tvou krev."

Dítě?! zhrozil se. Pokračovatel rodu, který si převezme kus Lokiho prokletí mrazivého původu. Při té představě se mu nitro stáhlo palčivou bolestí. To nemůže dovolit! Jenom další utrpení a nenávist. Stíny minulosti, které nikdy nezmizí, neboť ve vás žijí.