Stay with me...[One Direction]

42

Tma. Všude tma. Celé tělo mě bolelo. Všude bylo ticho, jen mé vlastní srdce bilo jako o závod. Zkusila jsem s sebou pohnout, ale vůbec jsem nepocítila své tělo. Můj mozek se poté zase vypnul a já přestala vnímat realitu.

Po dlouhé době jsem uslyšela otevírání dveří a kroky po místnosti.

,,Cass. Slyšíš mě?"
Joo, slyším tě. Ale kdo jsi?
Absolutně jsem si nemohla vybavit člověka s tímto hlasem. ,,Doktoři si o tebe dělají starost. Prosím prober se. Já-"
Poslouchám.
Znovu jsem uslyšela otevírání dveří. ,,Harry? Něco nového?" Zašeptal druhý mužský hlas. ,,Podívej se na ní, Louisi." ,,Běž ven za klukama. Takhle ji vidět nemůžeš."
Co se děje?
,,Chci tu být s ní."
Poté jsem zase upadla do tvrdého spánku.

----------------------------------------

Konečně jsem ucítila dotyk něčí ruky na mém rameni. Okolo mě pípaly přístroje.

,,Bude v pořádku Bene."
Bene? Kdo je Ben?
,,Já vím Calebe. Je to Cassandra Watsonová. Bojovnice."
Cassandra? Joo, to jsem já. Tady jsem.
Poznala jsem, že je tu více než dva lidé. Pokrok.
,,Co když se neprobudí?" Ozval se místností dívčí hlas.
,,Musí se probudit." Odpověděl ji další mužský hlas.
Zvládnu to. Ale ještě mě nechte chvíli spát...

Tolik jsem se snažila pohnout prstem na ruce. Ale nemohla jsem. Nešlo to... Byla jsem tolik unavená....

-------------------------------------

,,Cass. Tady je Niall."
Niall, poznávám to jméno.
,,Spíš už celkem 3 dny od operace. Jsem tu teď sám víš? Kluci za tebou přijdou později."
Aaa, už vím. Mluvíš o Louisovi, Harrym, Liamovi, Zackovi? Zackovi? Samozřejmě myslím Zayna.
,,Jo....Moc nám chybíš. Vím, že mě teď slyšíš...a proto... dej mi znamení."
Jo, slyším tě. Vím kdo jsi.

Znovu jsem se zaměřila na ruku, na ukazováček, na malíček. No tak Cassandro, dělej. Znovu jsem se pokusila potlačit v sobě nějakou sílu, ale marně. Můj malíček se nepohnul ani o centimetr.

,,Nevzdám to s tebou. Ani Kluci ne. Budeme za tebou chodit každý den, dokud se nevzbudíš. Jo a přijela za tebou tvá...."

Dál jsem nic neslyšela. Znovu jsem okusila temnotu a prázdnotu. Tenhle boj jsem zatím prohrávala.
Kvůli tobě Nialle, to nevzdám. Budu bojovat.

----------------------------

,,Ahh, Jamesi.... Je tak bledá a studená."
Mami? Jsi to ty?
,,Já vím, Miriam. Nebýt té nehody, byla by v lepším stavu." Uklidňoval ji příjemný hlas.
,,Je v kómatu 4 dny Jamesi. Michal se po ní pořád ptá. Neměli jsme ji tu nechávat samotnou, Jamesi."
Nebyla jsem tu sama mami.
,,Bude v pořádku Miriam...."

A poté následovalo ticho. Pocítila jsem v sobě záblesk energie, ale ten záblesk okamžitě zmizel.

Já to zvládnu mami. Probudím se, brzo.

Mé protichůdné myšlenky se mísily. Chtěla jsem se tolik probudit, chtěla jsem svou rodinu tolik obejmout, ale bylo tu i nutkání přemýšlet o tom, že se nikdy nevzbudím, protože akorát dělám všem problémy. Brzy na to si moje hlava vzpomněla na slib, který jsem dala Niallovi. Slib o tom, že se budu snažit. Proto nenechám teď nic náhodě a pokusím se najít mou vnitřní energii a aspoň pohnout prstem. Ale bude to obtížnější. Každým dnem však najdu kousek energie a budu silnější, až energie přistoupí do pravé míry, pohnu tím prstem nebo otevřu ty zalepené oči.