Stay with me...[One Direction]

6

Ráno jsem se probudila v teplé,měkké a příjemné posteli. Miluju spaní, miluju postel. Hlava mě šíleně bolela,nemohla jsem se vůbec pohnout. Pak jsem uslyšela chrápání. Podívala jsem se na zem,kde na dece od postele na které ležím, ležela Emily s hlavou položenou na malém polštářku. Rozhlédla jsem se okolo. Všude byli pohozené knížky,obrázky,oblečení..... .Nic moc si ze včerejška nepamatuju. Podívala jsem se na mobil. Bylo...cože? To už bylo 10:39 hodin? Chtěla jsem vstát,ale nemohla jsem. Hlava mne bolela a bylo mi zle. Naštěstí se moje kamarádka probudila,ale ta také chtěla ležet a spát. ,,Dobré ráno." ,,Dobré? Cass? Mě je špatně." Zaječela. ,,Tak promiň." Zašeptala jsem. A ona si jen lehla. Měla jsem najednou pocit,jako by můj žaludek dělal kotrmelec. Zavřela jsem svoje víčka a sevřel rty. ,,Co se včera stalo?" Zašeptala jsem.,,Počkej. Ty si to nepamatuješ?" ,,Ne." Zakývala jsem. ,,Takže. Já se Sethem a ty s Benem jsme byli u pultu. A pak jsem se políbila se Sethem. Vy jste si něco mezi sebou řekli a pak jsi ty naštvaně odešla,pokud si dobře vzpomínám." ,,A nevíš co jsme si řekli?" Zachraptěla jsem. ,,Nevím." Už jsem to radši nechala a zase jsem usnula.

Vzbudil mne jenom zvonění mobilu. ,,Mami?" ,,Cassie?" Ozvalo se z druhé strany. ,,Cassandro? Víš kolik je hodin? Pojď domů. HNED." Típla jsem jí to a podivala kolik je hodin. Je 13:23 hodin a mne je furt blbě. Nemůžu se prostě zvednout z postele. Vlastně...mohla bych tu zůstat, protože jinak nemám odvoz. No a nebo mohu jít pěšky. Pak jsem si vzpomněla na hnědovlasého kluka a vytočila jeho číslo.
,,Bene?" ,,Je Ahoj Rebelko. Stalo se něco?" Zeptal se nejistě. ,,Potřebuju odvoz domů. Jak ti je?" Pak se ozvalo chichotání. ,,Rebelko. Pro tebe vždycky a kdekoliv a kdykoliv. Kde jsi?" ,,Ne Bene. Jestli ti je zle,tak ne." ,,Ale no tak Cass." Řekl smutně. ,,Nechci tě obtěžovat." ,,Ty!? Nikdy." ,,Ne. To fakt nejde." A bez váhání jsem mu to típla. Bez jakéhokoliv pozdravu jsem opustila Emilin dům. Venku jsem kopala do kamínků a absolutně jsem neměla tušení kudy mám jít domů až pak najednou.... na mne zatroubilo černé auto a zastavilo po kraji silnice u mne. Autu jsem nevěnovala pozornost až pak,když zazněl hlas,který bych poznala snad všude. ,,Rebelko. Nastup si." Jako hodný pejsek jsem nastoupila.  ,,Jak jsi věděl kde jsem?" Znejistila jsem. ,,Intuice." Odpověděl a ani pohledem neuhnul pryč od volantu. Tak jsem se odvrátila do strany a pozorovala ubíhající krajinu.

,,Děkuju za svezení." Řekla jsem a odpoutávala si pás. ,,Neděkuj." Nevím co mne to popadlo,ale naklonila jsem se a políbila ho na tvář. Pak jsem se mu podívala do očí. Nakonec jsem otevřela dveře a odešla domů.

Jakmile jsem zavřela dveře od domu,věděla jsem,že bude zle. Rychle jsem si sundala boty a odložila je do botníku. Pak jsem vešla do obýváku odkud je vidět na kuchyň. Nikdo tu nebyl,tak jsem se rychlým krokem vydala do pokoje. Asi jsou někde venku.
V pokoji jsem zabouchla dveře a lehla jsem si na postel. ,,Chyběla jsi mi." Pošeptala jsem své posteli. Pak už jen stačilo se zamuchlat do deky a usnout. A bylo mi úžasně.

-------------------------------

Ahoj!
Máme tu další kapitolu. Užijte si ji a omluvte, že je kratší. Děkuju.
A Ahoj příště.