beloved | h.s. ✔️

1. Kapitola

Šťastně jsem se procházela po louce a neměla žádné starosti. Slunce zářilo a tráva byla krásně zelená. V tom jsem uslyšela podivný zvuk. Co to bylo?

Otevřela jsem jedno oko, potom i druhé a zvuk nepřestával. To bylo možná tím, že to byl můj budík, který mě rušil ve snu. Nahmatala jsem vedle sebe noční stolek a vypla jsem budík na svém mobilu, načež jsem se vymrštila do sedu. První den na střední. Takhle nervózní jsem už dlouho nebyla. Sesunula jsem nohy z postele a zívla jsem si.

Pomalu jsem se odšourala do kuchyně a beze slov jsem usedla na židli.

„Nebudeš jíst?" zeptal se můj táta, který seděl naproti mně a jedl svá míchaná vajíčka.

„Nemám hlad." odpověděla jsem nevrle a začala si hrát s prostíráním. Táta vstal, talíř dal do myčky a poté vzal z košíčku jablko, které přede mě následně postavil.

„Musíš něco sníst. Neboj, bude to dobrý. Odpoledne řekneš, jaké to bylo." povzbudil mě, vtiskl mi pusu do vlasů a poté odjel do práce.

Jablko jsem do sebe nakonec nasoukala a po vyčištění zubů jsem strávila asi dvacet minut tím, že jsem si vybírala oblečení. Co to vlastně dělám? Není to tak důležité. Stejně tam většina spolužáků bude mít už kamarády ze základky a mě si ani nevšimnou.

Nakonec jsem tedy zvolila černé džíny a bílý oversize svetr. Nikdy jsem nebyla moc na líčení, a tak jsem na své modré oči použila jen řasenku. Své blonďaté vlasy jsem nechala rozpuštěné a poté jsem vzala kabelku, do které jsem si dala peněženku s mobilem a šla jsem na chodbu, kde jsem se obula. Nadechla jsem se, zamkla za sebou dveře a vyrazila na autobus, který mě měl odvézt do školy.

Cesta ani netrvala dlouho, bylo to jen na druhou stranu města. Vystoupila jsem z autobusu a zamířila k mé nové škole. Zastavila jsem se před vchodem a zavřela jsem oči, načež jsem napočítala do desíti a vkročila dovnitř. Chvíli jsem bloudila, ale nakonec se mi podařilo najít správnou třídu.

Vešla jsem tiše dovnitř, ale přesto si mě několik lidí všimlo. Parta zmalovaných holek mě sjela pohledem od hlavy až k patě a ušklíbly se, načež se vrátily ke svému rozhovoru. Neřešila jsem to. Takoví lidé prostě jsou a nikdy se to nezmění.

Ačkoli jsem se vždy moc dobře učila, nikdy jsem nebyla vyloženě šprt. Učila jsem se jen tehdy, kdy jsem vážně musela a v hodinách jsem se zbytečně nehlásila. Proto mě ani moc nelákalo sezení vepředu. A tak jsem si i tentokrát vybrala lavici u okna, která byla úplně vzadu.

Vyndala jsem si z kabelky mobil a chvíli byla na Instagramu, po chvíli však zazvonilo na hodinu, a tak jsem mobil uklidila a stoupla si.

Do třídy vešel učitel, kterému mohlo být tak kolem třiceti a stoupl si ke katedře. Přeměřil si celou třídu přísným pohledem, nakonec se však usmál a pokynul nám, abychom se posadili.

„Mé jméno je Cooper a jsem váš třídní učitel. Budu vás učit angličtinu a chlapce budu mít na tělocvik. Jste má první vlastní třída, a tak doufám, že vše půjde tak, jak má a nebudou tu žádné spory ani problémy. Teď bych byl rád, kdybyste mi řekli něco o sobě." řekl, opřel se o katedru a založil si ruce na prsou.

„Jsem Kent Charles, mám rád fotbal a nesnáším školu." začal mluvit spolužák, který seděl úplně vepředu a tím pádem bylo na něm, aby se představil jako první.

Protočila jsem oči v sloup. Fakt originální, pomyslela jsem si.

„Pevně věřím, že co se týče vztahu ke škole, tak v tom tady Kent není sám. Slečna za ním může pokračovat." řekl učitel. Bruneta, která seděla za Kentem, už chtěla začít mluvit, když v tom se otevřely dveře. Všichni jsme se podívali a naskytl se nám pohled na vysokého kluka s hnědými kudrnatými vlasy a zelenýma očima.
Prohrábl si vlasy a omluvně se podíval na pana Coopera.

„Omlouvám se, zaspal jsem." řekl kudrnatý kluk a část třídy se na sebe pochybovačně ušklíbla.
Druhá část třídy (přesněji řečeno to byla většina dívek) se na sebe podívala a začala si něco šeptat, přičemž po něm házela očkem. Byla jsem asi jediná, kdo ho nijak zvlášť neřešil. Jasně, byl atraktivní, to nepopírám. Ale nebyla jsem jedna z těch holek, která po něm hned jede. Celkově jsem nebyla jedna z holek, která se snaží balit kluky.

„No, tak to se ti tedy povedlo, že se ti to stalo hned v první školní den. Naštěstí se nám představil zatím jen jeden spolužák a o nic moc jsi nepřišel, tak se jdi posadit." řekl učitel a hnědovlasý kluk se vydal uličkou mezi prostřední řadou a tou u okna.

„Nechceš ke mně?" ozvala se dívka, která seděla přede mnou. Přišla mi vcelku směšná; její vlasy měly barvu platinové blond, tudíž jí její tmavé tlusté obočí k vlasům vůbec nesedělo a bylo poznat, že si ho zkrátka namalovat neumí. Její rty byly rudé víc než můj obličej, když se ztrapním a mrkala na neznámého svýma šedýma očima, na kterých měla nalepené řasy. Co se týče jejího oděvu, měla oblečenou krátkou obepnutou sukni, která končila těsně pod zadkem a k tomu tílko s výstřihem tak velkým, že jí v tom stěží něco drželo. Naklonila se dopředu a opřela se lokty o lavici, aby výstřih ještě zvýraznila.

„Ne, díky." ušklíbl se zelenooký kluk a pokračoval k mé lavici.

„Máš tu místo?" zeptal se mě a já se na něj nechápavě podívala.

„Co? Totiž, jo. Jasně." vykoktala jsem a on se posadil na židli vedle mě. Byla jsem vážně překvapená, že si vedle mě někdo chtěl dobrovolně sednout. Ke všemu pubertální kluk. Čekala bych, že si sedne spíš k jedné z těch zmalovaných holek. Že by tu byl přeci jen někdo normální?

Pár lidí, co sedělo před námi se představilo, až byla řada na mě.

„Jmenuji se Cassidy Evansová, je mi patnáct. Ráda píšu a věnuji se kreslení." řekla jsem nervózně. Bridget, ta, která se předtím snažila, aby si vedle ní hnědovlasý chlapec sedl, se uchechtla. Nebyla však zdaleka jediná, další spoustě holek uniklo uchechtnutí, a i pár kluků si vyměnilo pobavené úsměvy. Chápala jsem to. Byla jsem ta holka, co píše své vlastní romány a nemá ani zdaleka tak dokonalou postavu jako zbytek dívek z této třídy. Jediné, co mě uklidňovalo bylo to, že můj soused v lavici se nesmál.

„Super, Cassidy. Jsi asi jedna z mála, co píše. Můžeme jít dál." řekl učitel a kývl na chlapce sedícího vedle mě.

„Jsem Harry Styles a je mi šestnáct. Hraju fotbal a nepohrdnu ani basketbalem." řekl. Aha, takže Harry. Konečně vím, jak se jmenuje.

Kent, který se představoval jako první, se otočil a hned se díval na Harryho víc přátelsky. Prostě kluci a sporty.

Zbytek hodiny probíhal docela normálně. Žádná z holek ani kluků mi do oka nepadla, ale tak uvidíme, třeba se to časem zlepší. Jen Harry se zdál zatím vcelku normální, ale kdo ví, může se to změnit. Navíc mé sympatie k němu byly podpořené tím, že si vedle mě chtěl jako jediný sednout.

Večer jsem ulehla do postele a zadívala se na strop. Snad bude další den lepší.