beloved | h.s. ✔️

4. Kapitola

Čas v téhle škole utíkal strašně pomalu. Hezkých chvil s mými spolužáky bylo jako šafránu a já si říkala, čím jsem si tohle vysloužila. Doteď jsem si nepřišla jako tak hrozný a nesympatický člověk, ale asi jsem se zmýlila. To jsem až tak příšerná? Ano, nejsem hezká ani zrovna nejhubenější. Ostatní holky ze třídy mají velikost džínů tak třicet dva a já se svou velikostí třicet osm logicky vyčnívám, ačkoli to není nic špatného. A ještě ke všemu mám rovnátka, což je asi také důvod, proč jsem pro ně jiná a divná.

Bylo dvacátého září a byl poslední den, kdy bylo možné se přihlásit na adapťák. Nervózně jsem postávala ve třídě před nástěnkou, kde byl připíchnutý papír, kam jsme se měli podepisovat. Na papíru byla jména úplně všech. Byla bych jediná, kdo by nejel.

Kousla jsem se do rtu a upřela své modré oči na papír. Ruka s propiskou se mi klepala, když jsem ji zvedala k nástěnce, a nakonec jsem udělala ten krok, který o adapťáku rozhodl. Napsala jsem tam své jméno. Vydechla jsem a propisku jsem zastrčila do kapsy od mikiny.

„Tak ses přeci jen rozhodla jet?" ozvalo se vedle mě a já konečně odtrhla pohled od svého jména na papíru.

Vedle mě stál Harry, ramenem se opíral o nástěnku a ruce měl založené na prsou.

„Ehm, ano. Ale nevím, jestli jsem neudělala chybu." řekla jsem a chabě se usmála.

„Neboj, bude to v pořádku. Půjčíš mi propisku? Zapomněl jsem si zapsat, co budu psát za referát na biologii." řekl a kývl na nástěnku, kde byl papír s rozpisem referátů. Přikývla jsem, vytáhla propisku a podala mu ji.

Trochu jsem se ušklíbla nad tím, jak ke svému jménu kostrbatě načmáral téma svého referátu. Jestli to paní Fieldsová přečte, tak to klobouk dolů. Poděkoval, propisku mi vrátil a vydal se pryč. Naposledy jsem se váhavě podívala na jména u adaptačního výjezdu a poté jsem se už doopravdy otočila a odešla.

Bylo sice úterý, ale pondělní ranní tělocvik jsme měly my holky přesunutý na dnešní odpoledne, protože naše učitelka včera chyběla a neměl za ni kdo zaskočit. Byla to poměrně malá škola s malým učitelským sborem.
Vůbec jsem se netěšila. Každý tělák byl zatím příšerný a věděla jsem, že dnes se nic nezmění.

Převlékla jsem se na toaletách a vydala se za všemi ostatními.
V tělocvičně už visela ode zdi ke zdi síť a mně tak bylo hned jasné, že budeme hrát přehazovanou. Bože, jak já to nesnáším.

Ze začátku to bylo docela v pořádku. Což bylo asi tím, že jsem byla vzadu a ostatní holky mě nenechaly chytat. Jenže pak jsem se dostala dopředu. Bylo to 9:9. Pokud to teď chytím, vyhrajeme. Pokud ne, vyhraje druhá skupina a holky z mého týmu mě zabijí.

Samozřejmě jsem to štěstí neměla. Jakmile Christina, která byla v druhém týmu, hodila míč, zbystřila jsem a byla připravená ho chytit. Vyskočila jsem, ale na míč jsem přesto nedosáhla a ten proletěl přímo nade mnou. Jen jsem o něj trochu zavadila prsty, to bylo vše. Kdybych nebyla celá taková malá a krátká, nejspíš bych to dokázala.

Christina s ostatními se začala radovat. Bridget ke mně přistoupila s naštvaným výrazem a zadívala se mi do očí.

„To jsi podělala, jsi fakt kráva." procedila skrz zuby, aby to učitelka neslyšela. Polkla jsem a nezmohla se na slovo. Až takhle hnusná na mě ještě nebyla.

Asi nikdy nepochopím, proč se lidi tolik naštvou jen kvůli prohře v tělocviku. Chápu, že je někdo soutěživý, ale tohle mi přijde přes čáru.

Šla jsem se znovu převléct a poté jsem se na sebe podívala. V očích se mi leskly slzy. Opřela jsem se o umyvadlo a ruce se mi třásly, načež jsem už nedokázala slzy udržet a začaly mi téct po tvářích.

Zaslechla jsem, že kolem dívčích záchodů někdo prošel, kroky však zmizely za rohem. Po vteřině jsem poznala, že se dotyčný vrací, ale nedívala jsem se tam.

„Jsi v pořádku?" zeptal se Harry. To on byl ten, který stál mezi dveřmi.

Nepodívala jsem se na něj. Jen jsem ho poznala podle hlasu. Nereagovala jsem na něj. Stále jsem se třásla a z očí mi tekly slzy.

Pomalu přistoupil ke mně a opatrně mi položil ruku na paži, abych se na něj podívala. Upřela jsem na něj své uslzené oči.

„Nevím, co se stalo, ale vezmu tě radši na ošetřovnu. Nevypadáš dobře." řekl Harry. Přes rameno si přehodil můj batoh, abych ho nemusela nést a ruku mi dal kolem pasu, aby mě podepřel. Nohy i ruce se mi stále dost třásly a já se bála, že se mi každou chvílí podlomí kolena. Ale věděla jsem, že mě Harry nenechá spadnout. Byl jediný ze třídy, kdo byl jakž takž normální.

Dovedl mě až na ošetřovnu, kde mě předal paní Smithové a posadil se na židli.

Paní Smithová byla školní ošetřovatelka. Byla už starší, ale moc milá, už jsem si tu jednou byla pro prášek na bolest hlavy.

Sedla jsem si u ní na lůžko a ona mi změřila tlak a poslechla srdce.

„Na, vypij to. To ti pomůže." řekla a podala mi hrníček s nějakým horkým nápojem. Dívala jsem se na to trochu s nedůvěrou. Věděla jsem, že tyhle babské lektvary nebývají moc dobré.

„Neboj, tohle ti bude chutnat." zasmála se, když si všimla mého výrazu a já se tedy napila. Nelhala mi, nebylo to špatné.

„Máš panický záchvat často?" zeptala se mě paní Smithová, když jsem čaj vypila.

„Je to spíš úzkost. To je něco trochu jiného. Mám to maximálně dvakrát do měsíce." řekla jsem a ona soucitně pokývala hlavou.

Po chvíli jsme vyšli s Harrym ven před školu a on mi předal můj batoh.

„Stalo se něco, nebo se ti to děje zničehonic?" zeptal se mě.

„Asi to nechci řešit, pokud ti to nevadí. Co jsi vlastně ještě dělal ve škole?" zeptala jsem se ho. Kluci dnes měli do půl druhé, proto mi bylo divné, co tu ještě dělal.

„Hodil jsem si domů batoh a šel jsem na opravku z fyziky. Hrozný předmět." zašklebil se a já se pousmála.

„Tak já už půjdu. Měj se a... Děkuji." řekla jsem.

„Není zač." kývl hlavou a také se vydal svým směrem.

Jakmile jsem došla domů, šla jsem si hned napustit horkou vanu. To bylo to, co jsem teď potřebovala ze všeho nejvíc.