beloved | h.s. ✔️

10. Kapitola

Adapťák nakonec nedopadl až tak špatně, jak jsem čekala. Samozřejmě, že tu byly krize, kdy jsem měla chuť odjet domů, ale vždy se našel nějaký důvod, proč zůstat.

Byl poslední den, následující ráno jsme měli jet domů. Naši třídní učitelé, když říkám naši, myslím i třídní učitelku vedlejší třídy, paní Fieldsovou, nám nabídli, že si program posledního dne můžeme vybrat. Holky samozřejmě hned navrhly koupání a ani kluci nebyli proti. Určitě se těšili, až uvidí holky v plavkách.

Já si nebyla jistá, zda se koupat chci. Respektive bych se v tom vedru namočila ráda, ale nechtěla jsem se ukazovat před svou třídou. Akorát bych schytala další výsměch za svou postavu.

Plavky jsem si na sebe nakonec oblékla, kdybych si to náhodou rozmyslela a přes ně jsem přehodila šedé volné šaty s krátkým rukávem. Spíš vypadaly jako větší tričko, ale sahaly mi až po kolena.

Sbalila jsem si do vaku pití, mobil, sluchátka, knížku, propisku a sešit a vak jsem si následně hodila na záda. Vždyť to, že jdeme k jezeru ještě neznamená, že se musím koupat.

Cesta k jezeru vedla lesem, kde byl příjemný chládek. Nebylo to ani moc daleko. Jakmile jsme tam došly, holky se hned začaly mazat opalovacím krémem a promenádovat se před kluky. Přišlo mi to neskutečně směšné a rozhodně jsem na ně nežárlila. Jasně, postavu a popularitu jsem jim trochu záviděla, ale aspoň jsem měla mozek.

Chodila jsem po "pláži" a snažila se najít nějaké hezké místečko, když v tom jsem narazila na menší kopeček se stromem. Vylezla jsem si tam a posadila se na zem. Zády jsem se opřela o strom a vyndala si z vaku propisku se sešitem. Alespoň můžu pokračovat ve psaní své detektivky.

Opravdu mě to bavilo a psaní je nejspíš směr, kterým se chci po střední ubírat.
Do uší jsem si dala sluchátka a uchopila sešit s propiskou. Nakonec by to nemuselo být až tak špatné odpoledne.

Uběhla už asi hodina, co jsme byli u jezera a ostatní se stále koupali a povalovali se na břehu.

„Čus, můžu? Je to asi jediné místo, kde je klid a nepiští tu holky." uchechtl se Harry, který se najednou objevil přede mnou. Bylo vidět, že vyšel z vody, protože přišel v plavkách, s ručníkem v ruce a z mokrých vlasů mu odkapávala voda.

„Jo, pojď." přikývla jsem a vyndala jsem si sluchátka z uší.

Posadil se tedy vedle mě a prohrábl si vlasy.

„Co děláš?" zeptal se a kývl hlavou směrem k sešitu, který jsem měla položený na pokrčených nohách.

„Ale nic, to jen... To je jen nějaký můj výtvor. Píšu knížku." řekla jsem a chtěla jsem sešit schovat, ale Harry byl rychlejší a uchopil ho do ruky.

Pevně jsem semkla víčka k sobě. Bude se mi smát, je stejný jako ostatní, určitě. Prosím, ať mi to vrátí!

„Ty jo, to je dobrý." řekl a já oči nechápavě otevřela.

„Fakt?" zeptala jsem se nejistě a on přikývl.

„Jo, fakt. Taky rád píšu." řekl a po vyřknutí druhé věty se zarazil a zrudl.

„Tak to bych do tebe neřekla. Víš, chtěla jsem se tě na něco zeptat. Asi mi do toho nic není, ale někdy první týden školy... Přišla jsem do třídy a ty jsi si četl. Když jsem si chtěla sednout, tak jsi tu knížku schoval, abych ji neviděla. Proč?" zeptala jsem se a on si sedl do tureckého sedu, načež začal nervózně škubat trávu ze země.

„No... Pravdou je, že mám rád čtení a nechci, aby to ostatní věděli. U holky je to normální a nikdo se tomu nediví, ale když čte kluk, bývá terčem posměchu. Nebo alespoň já jsem se nikdy nesetkal s kladným názorem. Proto jsem nechtěl, abys to věděla." řekl a já se soucitně pousmála.

„Chápu, i když na tom nevidím nic špatného. Nikomu to neřeknu." řekla jsem a on mi věnoval vděčný úsměv.

Bylo už devět večer a všichni jsme si již zalezli do svých pokojů. Seděla jsem na posteli s knížkou, Claire, Christina, Lindsay a Bridget si povídaly a Karen seděla opřená o zeď a poslouchala hudbu, když v tom do pokoje vtrhl Cooper.

„Pojďte se mnou, slečny." řekl a mně se rozbušilo srdce. Co se děje? Snad se nikomu nic nestalo.

Sešli jsme se tedy i s vedlejší třídou ve společenské místnosti.

„Vzhledem k tomu, že je to náš poslední večer tady, chtěli bychom vám udělat takové hezké zakončení, a ne abyste byli už od večeře v pokoji. Proto jsme si pro vás přichystali stezku odvahy." řekl Cooper a já protočila oči v sloup. Dřív jsem měla stezku odvahy ráda, ale to jsem byla ještě na základce, kde jsem měla kamarádky a s těmi to vždy byla sranda.

Všichni jsme si došli ještě do pokoje pro mikiny a bundy a následně jsme se shromáždili venku.

„Můžete být buď po jednom nebo po dvojicích, tak se rozhodněte sami." řekl náš pan učitel. Všichni se začali dávat dohromady a já se začala bát. Věděla jsem, že není čeho a že se mi nemá co stát, ale i tak jsem z toho neměla dobrý pocit.

Skoro všichni se dali do páru, jen pár osamocených kluků se již vydalo do lesa, kde stezka odvahy probíhala.

Když jsem se rozhlédla, spatřila jsem samé páry. Jediný, kdo tu byl sám, jsem byla já a Kent.

„Dáte se dohromady, nebo půjdete každý sám?" zeptal se Cooper a Kent se na něj otráveně podíval.

„Jasně, že sám. S ní bych nešel nikdy." odsekl.

„Ty jsi fakt idiot. Je vidět, že z toho nemá dobrý pocit a bojí se jít sama, to tam s ní jako nemůžeš jít?" zeptal se Harry, který byl ve dvojici s Erniem.

„Není můj problém, že nemá žádnou kamarádku. Prostě s ní nejdu, tím tuto konverzaci uzavírám." odsekl Kent a založil si ruce na prsou.

Harry si povzdechl a vydal se směrem ke mně.

„Pojď, Cassidy. Jdeme." řekl a kývl hlavou směrem k lesu. Nejistě jsem ho následovala.

„To jsi nemusel." řekla jsem a pousmála se.

„Nenechal bych jít samotnou holku, která se bojí. Nejsem pitomec." odpověděl a já zrudla. Snad si o mně nemyslí, že jsem trapná. Jako kdyby však četl mé myšlenky.

„Nemusíš se za to stydět, je to normální." řekl a mně se ulevilo.

Celá stezka odvahy byla nakonec fajn. Několikrát jsem se lekla, ale uklidňovalo mě to, že je vedle mě Harry.

Když jsme vyšli z lesa, většina spolužáků tu už byla. V lese bylo více tras, tudíž jsme si ani nevšimli, že někteří, co šli za námi, nás předběhli.

Celý tento adapťák se mi nakonec vcelku líbil. S holkama to na pokoji samozřejmě nebylo jednoduché, ale Harry mi zvedl náladu. Sice se mnou příliš času netrávil, ale každý den se stavil aspoň na kus řeči.
Doufám, že už mě po tomhle všem má třída přijme a vše bude dobré.