beloved | h.s. ✔️

14. Kapitola

Druhý den jsem přišla do školy a hned jsem věděla, že je něco špatně. O tabuli byl opřený Kent, kterému se nos přes noc zbarvil do fialova. Vedle něj stáli další kluci, kteří hráli také fotbal, a i některé z holek.

Všichni, kteří stáli, u již zmíněné tabule, se dívali mým směrem a něco si šeptali.

„Co se tu děje?" ozvalo se za mnou. Otočila jsem se a střetla se se zelenýma očima.

„Ahoj. Nemám tušení, i když jedna věc by mě napadla." řekla jsem a Harry ztuhl.

„Myslíš, že to řekl?" zeptal se a já jen pokrčila rameny, načež jsme se oba vydali k naší lavici.

Posadila jsem se a vyndala si z batohu věci, Harry mě napodobil.
Ve škole jsem se s ním až tolik nebavila, nechtěla jsem ho připravit o jeho dobrou pověst a popularitu. Jemu se to moc nelíbilo a nechtěl, ať ho odstrkuju, ale myslela jsem to pro něj dobře.

Vzhlédla jsem před sebe a spatřila před sebou Bridget. Za ní byl v závěsu Kent, Claire, Peter a Christina.

„Tak se postupně začínáme dozvídat tvé pravé já, Stylesi. Koukám, že si pěkně vymýšlíš. Snažíš se působit jako bad boy, ale jsi pravý opak. Jsi jen obyčejný šprt, který se snaží schovat za tvář fotbalisty. Jakože... Doučování? Vážně?" ušklíbl se Peter. Byl to člověk, který patřil ve třídě k těm nejarogantnějším a neměla jsem ho vůbec v oblibě.

„A ty, Evansová. Možná jsme teď zjistili pravdu o Harrym, ale stále bys měla vědět, že je pořád na jiné úrovni než ty a nemáš na něj. Takže pokud si na něj teď během vašeho krásného doučka brousíš drápky, měla bys to vzdát. Nechápu, jak se s ní můžeš bavit. Nevím, jestli ses při fotbale nepraštil do hlavy, ale předpokládám, že ano, protože jiné vysvětlení pro to nemám. Zajdi si k doktorovi." řekla Bridget a já jen tiše seděla a zírala do lavice. Nevím, co mě štvalo víc. Jestli to, že mě opět shazují, nebo to, že se vysmívají Harrymu. Věděla jsem, že se s ním nemám bavit. Kdybychom se nebavili, nesmějí se mu. Jasně, smáli by se mu za to doučování, ale ne za to, že se se mnou kamarádí.

„Nech Cassidy na pokoji. Prožila si toho s vámi už dost." řekl chladně Harry a probodl skupinku ledovým pohledem, který značil, že mají vypadnout. Všichni se tedy otočili a vydali se pryč.

Harrymu jsem jen tiše poděkovala a on s chabým úsměvem přikývl. Poznala jsem, že je to špatné. Harry nebyl zvyklý na nadávky a nebyl zvyklý na to, že je odstrčený a k tomu terčem posměchu.

Po vyučování jsem stála u skříňky a brala si věci. Otočila jsem se na stranu a podívala se směrem k Harryho skříňce. Zrovna tam k němu přikráčela Claire. Nadzvedla jsem obočí a pomalu vyšla k nim. Postavila jsem se vedle svého kudrnatého kamaráda a založila si ruce na prsou.

„Tak co, kudrnko, bude z té dnešní fyziky jednička? Už je z tebe pan šprt? Teda, jsi fakt zoufalec. To si ani neumíš najít normálního kamaráda, Evansová? Asi potřebuješ dalšího šprta do party." odfrkla si Claire a podívala se na mě.

„On je můj jediný kamarád. Je jediný, kdo mě má doufám rád a je jediný, kdo tu pro mě je v každé chvíli. To, že má dobré známky, hned neznamená, že je šprt. Nech ho už konečně na pokoji, Claire, a hleď si svého." sykla jsem a otočila se na podpatku. Harry po ní vrhl ošklivý pohled a následoval mě.

Stoupla jsem si na druhý konec chodby a zakryla si ústa dlaní, přičemž mi z očí vytryskly slzy.

„Cass, už je to dobrý. Jestli ti ještě někdy budou takhle slovně ubližovat zajdeme za učitelem." řekl Harry a já se na něj podívala, načež jsem zavrtěla hlavou.

„Ne, o tohle mi nejde, nejde o mě, ale o tebe. Jak někteří lidé mohou být tak zlí?! Když se Kent první týden školy dozvěděl, že taky hraješ fotbal, pořád za tebou lezl, vypadali jste jako kamarádi. Holky na tebe v jednom kuse zíraly a pomalu uzavíraly sázky o tom, která tě dostane jako první. Jak můžou sakra změnit názor tak rychle jen kvůli tomu, že zjistili, že chodíš na doučování? Jsem znechucená, jak jsou ti lidi falešní!" řekla jsem a z očí mi tekly slzy.

Harry upřel pohled na mé třesoucí se ruce a nohy, které se mi podlamovaly. Poté svůj pohled přesunul zpět na můj uslzený obličej.

„Já... Moc té tvojí úzkosti nerozumím, ale vypadáš tak, jako jsi vypadala, když jsem tě jednou našel na záchodech a vedl že na ošetřovnu. Řekni mi to rovnou, Cass. Máš další záchvat, či co to vlastně je?" zeptal se starostlivě. Zadívala jsem se mu do očí a napřed jsem pokrčila rameny, ale poté jsem nepatrně přikývla.

Harry se ani neptal, zda zvládnu sejít schody sama, rovnou mi dal ruku kolem pasu a snažil se mě co nejvíc podepřít. Vlastně se mě neptal ani na to, zda na ošetřovnu chci. Prostě mě tam beze slov odvedl.

Když jsem se nedokázala uvést do klidu ani tam, řekla mi paní Smithová, ať si tu alespoň na půl hodiny lehnu a odpočinu si. Lehla jsem si tedy na lůžko a Harry si k němu přisunul židli.

„Cass, já... Nahoře jsi řekla něco, co mě znepokojilo. Řekla jsi Claire „je jediný, který mě má doufám rád." Ty si nemyslíš, že tě mám rád?" zeptal se.

„Já nevím. Nechtěla jsem to zakřiknout, kdybychom se pohádali, nebo se třeba přestali bavit. A taky jsem se bála, že mě možná bereš pořád jako tu, co tě doučuje, a ne jako kamarádku." řekla jsem opatrně.

„Jsi moje kamarádka. Nemusíš se bát." řekl a dlaní mi poklepal o koleno.

„Harry?" řekla jsem tiše.

„Hm?"

„Zůstaneš tu se mnou?" zeptala jsem se se stále rozechvělým hlasem.

„Samozřejmě." přikývl a mně se ulevilo. Nechtěla jsem tu zůstat a pak jít sama domů. Potřebovala jsem si s někým povídat. Jasně, paní Smithová byla milá, ale byla pro mě cizí a s těmi je pro mě těžké navázat konverzaci. Harryho jsem znala a byl to můj kamarád, proto mi to vyhovovalo víc.
Ať si každý říká, co chce. Harry je nejlepší kamarád, kterého jsem kdy měla, a to se bavíme jen dva týdny. Měla jsem zkrátka štěstí.

„Ale pod jednou podmínkou. Měsíc se nebudeš prát s Kentem." řekla jsem.

„Ale to-" začal Harry.

„Máš pravdu, to nejde, taky bych ho nejradši praštila. Tak aspoň do pondělí se nebudeš prát s Kentem. To dáš, ne?" zeptala jsem se a Harry se smíchem přikývl. Takhle se na něj musí.