beloved | h.s. ✔️

49. Kapitola

Vážně nevím, jak dlouho jsem tu seděla sama v dešti, ale hodina už to byla určitě. Ze začátku jsem chvíli brečela, ale poté už to přešlo a spíš jsem se modlila, aby přestalo pršet. Bože můj, vážně jsem tak marná a nedokážu se ani orientovat pomocí světýlek?

Rozšířily se mi zorničky, když jsem z dálky zaslechla nějaké volání. Možná už blázním a zdá se mi to, radši jsem ale zůstala ve střehu.

„Cassidy!" tentokrát už to bylo blíž.

Chtěla jsem vstát, ale byla jsem tak promrzlá a unavená, že to ani nešlo.

Opět někdo zvolal mé jméno a já poznala známý hlas.

„Harry?" snažila jsem se to zavolat, ve skutečnosti to ale tak nahlas nebylo.

„Cass?" ozvalo se opět a já poznala, že se blíží. Zaslechla jsem kroky blízko sebe a v tom se přede mnou objevila silueta. Sice jsem mu neviděla do tváře, ale byl to Harry, věděla jsem to.

„Bože, Cass, jsi v pořádku?" zeptal se a hned si ke mně klekl.

Přikývla jsem a jediné, na co jsem se zmohla, bylo pevně ho obejmout kolem krku a jen ho držet.

„Myslel jsem, že dostanu infarkt, když jsem přišel k tomu posedu a ty jsi tam skoro jediná ještě nebyla, když jsi vyšla jako jedna z prvních." řekl a pevně mě držel.

„Kde ses tu vzala? Vždyť ten posed je úplně někde jinde." divil se.

„Sama nevím." povzdechla jsem si. Harry se ode mě po dlouhém objetí odtáhl a poté mě vzal do náručí.

„Musí ti být hrozná zima. Pokusím se jít co nejrychleji." řekl a já přikývla, načež jsem se opřela o jeho rameno a jen čekala, až dojdeme na místo.

Když jsme tam přišli, pan Cooper i třídní učitelka z vedlejší třídy vypadali, že jim doopravdy spadl kámen ze srdce. Harry mě stále držel a odmítal mě pustit na zem.

„Proboha, Harry, tady jste! Řekl jsem ti, že tam nemáš chodit." řekl Cooper a snažil se znít naštvaně, bylo ale poznat, že se mu ulevilo.

Poté se podíval na mě a usmál se. „Ta tvoje druhá polovička sem totiž přišla a zděsila se, že tu jako jedna z mála ještě nejsi, i když jsi vycházela jako jedna z prvních a hned se rozeběhl zpátky do lesa, aby tě našel, i když jsem mu řekl, ať tam rozhodně sám nechodí, když jsme ani nevěděli, jestli se ti něco nestalo." řekl pan Cooper. Vzhlédla jsem k Harrymu a dojatě se usmála.

Harry mě políbil na čelo a já slabě vydechla. On je prostě úžasný.

„Každopádně, jak se ti mohlo stát, že jsi se ztratila? Nešla jsi podél světel?" nechápal pan Cooper.

„Šla, přísahám. Nevím, jak se to stalo, ale vážně jsem následovala každé světlo." pokrčila jsem rameny.

„Dobře, tak pro to může být jediné vysvětlení. Někdo si z tebe udělal srandu a využil baterku či svítilnu na mobilu." řekl naštvaně pan Cooper a přejel očima všechny spolužáky.

„Myslím, že vím, kdo to tak mohl být. Že ano Kente? Takhle debilní nápad můžeš mít jen ty." zavrčel Harry. Pravděpodobně by za ním jako vždy šel a jednu mu vrazil, ale to teď nemohl, když mě držel v náručí.

„Kente?" podíval se pan Cooper na mého hnědovlasého spolužáka. Ten si jen povzdechl a přikývl.

„Byla to jen sranda, nemyslel jsem to zle." řekl a já se zamračila. No jasně.

„Pomáhal ti ještě někdo?" zeptal se náš třídní učitel, který se snažil zachovat chladnou hlavu.

Ke Kentovi si stoupla Bridget, Claire a Christina a já nemůžu říct, že by mě to překvapilo.

„Vyřídím si to s vámi čtyřmi zítra." zamumlal pan Cooper a poté se unaveně pousmál, když upřel pohled na mě, jak se tulím k Harrymu. Náš učitel byl docela měkkota, i když by to asi nepřiznal.

Zavřela jsem oči a začala usínat. Byla jsem doopravdy unavená.

„Až přijdeme, pojď s ní se mnou a zabalíme ji pořádně do deky, musí jí být zima." to bylo poslední, co jsem od pana Coopera slyšela, než jsem vytuhla.

<><><>

Druhý den jsem se vzbudila ve své chatce zabalená asi do tří peřin. Zazívala jsem a posadila se na posteli, načež hned zpozorněly všechny tři holky.

„Já měla včera takový strach!" zakvílela Jasmine a hned seskočila z palandy, načež se ke mně vrhla a pevně mě objala.
Já jí zaskočeně objetí opětovala. Nečekala jsem to.

„Vážně?" zeptala jsem se nevěřícně.

„Jasně. Kent a holky jsou absolutně debilní, nejradši bych jim všem jednu vlepila. Doteď jsem nevěřila, že jsou na tebe vážně až tak zlí, teď už o tom ale nikdy pochybovat nebudu." přidala se Alexandra.

„Myslím si, že to Bridget dělá hlavně proto, že ti závidí Harryho. Je vidět už od prvního dne, že se ho snaží dostat." zasmála se Karen a já se pousmála, načež jsme se všechny převlékly a vydaly se na snídani.

„Ahoj, Cassidy. Jak se cítíš? Měli jsme v plánu jít dnes na výlet, ale pokud se na to necítíš, můžeš tu zůstat." řekl pan Cooper, když jsme s Harrym společně snídali u jednoho ze stolů.

„Cítím se dobře, chci jít s vámi." usmála jsem se.

„Fajn, to rád slyším. A nemusíš se bát, že bych jim nedal trest. Jen se mi to nechce řešit tady, dostanou ho, až se vrátíme do školy." řekl nás třídní učitel a já přikývla. Upřímně mi to bylo jedno.

Výlet byl opět krásný a byl před námi poslední večer, zítra ráno jsme jeli domů. Holky se v chatce převlékaly do šatů a malovaly se, já jen seděla a s pobaveným úsměvem je pozorovala. Bylo mi jasné, že by si rády ulovily dnes večer nějakého chlapce, s kterým by si zatancovaly. Až na Karen, ta zůstala ve svých roztrhaných černých punčocháčích, kraťasech a černém tričku. Koukám, že od adapťáku se na jejím stylu nic nezměnilo.

„Ty jdeš takhle?" zeptala se Jasmine a podívala se na mě, jak tu sedím v látkových kraťasech a obyčejném bílém tričku.
Pokrčila jsem rameny a uchechtla se nad jejím zklamaným výrazem.

„Tak to ne. Máš krásnýho kluka a je mi jasný, že s ním dnes večer budeš tancovat. Máš s sebou nějaké šaty?" zeptala se brunetka.

„No... Vlastně jsem si jedny koupila, když jsme byli včera po výletu ve městě." zamumlala jsem a sáhla do svého kufru, načež jsem své černé šaty vytáhla.

„Ty jsou krásný! Vezmi si je." zatajila dech Alexandra a já tedy se smíchem souhlasila.

Vešla jsem do jídelny, která se na dnešní večer změnila v taneční sál a očima hledala Harryho. Ten mi najednou odněkud s úsměvem vykročil naproti, až se zastavil u mě.

„Vždycky si říkám, že snad nemůžeš být hezčí a ty mě pokaždé překvapíš." řekl s úsměvem a já se začervenala.

„Kdybys nekecal, viď?" zasmála jsem se.

„Půjdeme si zatančit?" zeptal se a natáhl ke mně ruku, já ji s úsměvem přijala.

Držel mě za pas, já spojila své ruce za jeho krkem a jen jsme se nechali unášet rytmem hudby.