beloved | h.s. ✔️

20. Kapitola

Pátek. Konečně budu mít večer čas na to, abych si něco pustila. Posadila jsem se do mého malého křesla, které jsem měla v rohu pokoje a vzala do ruky knížku. Jak já miluji vůni nových knih! A ne pouze nových, vlastně miluji vůni všech knih.

Hodila jsem si nohy na polštářek položený na zemi a koukla se z okna. Bylo třicátého listopadu, zítra nám začínal prosinec a venku už poletovaly první vločky. Zároveň už tam byla pekelná tma. Není se čemu divit, je půl šesté večer. Neskutečně jsem se těšila na ty chumelenice a stavění sněhuláků. Minulý rok jsem stavěla sněhuláka s kamarádkami, které jsem na základce měla, letos to snad podniknu s Harrym.

Přečetla jsem asi dva odstavce, když se ozvalo zaklepání na dveře a do místnosti následně vstoupila mamka s tátou.
Fajn, dneska si asi číst nebudu. Nesnášela jsem, když mě u toho někdo rušil.

„Zlatíčko, zavolali nám známí, jestli za nimi nepřijdeme, pořádají nějakou oslavu. Pojedeš s námi?" zeptala se mamka.

„No, nevím. Většinu vašich přátel ani neznám. Vrátíte se ještě dnes?" řekla jsem a odložila knihu na stůl.

„Ne, přespíme u nich a vrátíme se nejspíš zítra kolem odpoledne." zavrtěla hlavou mamka a já si povzdechla. Neměla jsem moc ráda, když jsem s rodiči jezdila po jejich kamarádech a tvářila se, že mě to baví. Nic jsem proti nim neměla, ale byla jsem zkrátka až příliš velký introvert. Zároveň jsem nechtěla rodiče odmítnout, poslední dobou už s nimi tolik času netrávím.

„Pokud vám to nevadí, asi to vynechám." odpověděla jsem nakonec a rodiče chápavě přikývli.

„Dobře, v ledničce jsou lasagne. Je to velká porce, takže ti vystačí bohatě na dnešní večeři i na zítřejší oběd. Kdybys něco potřebovala, necháme ti s tátou na stole nějaké peníze. Kdyby něco, tak-"

„Tak zavolám, ano mami, znám to. Vždyť nejsem sama doma přes noc poprvé." rozesmála jsem se a ona mi úsměv opětovala. O půl hodiny později jsem se se svými rodiči rozloučila a sedla si s knihou zpět do křesla. Neuběhlo ani dvacet minut a ozval se zvonek. Vztekle jsem knihu hodila na postel a seběhla schody.

„Co jste si zapomněli tentokr-... Harry?" zeptala jsem se nechápavě, když se přede mnou zjevil můj kudrnatý kamarád s batohem na zádech a kytarou v ruce. Samozřejmě na ní měl obal, staral se o ni jako o miminko.

„Ahoj. Možná to bude znít docela divně, ale zítra to budou tři roky, co tu není táta a chtěl jsem... Prostě asi potřebuju vědět, že vedle mě z noci na zítřek někdo bude. Můžu tu přespat?" vychrlil ze sebe a já se pousmála.

„Jistě, naši tu nejsou, takže se nemusím ani ptát. Pojď." pustila jsem ho dovnitř a on si v předsíni zul boty.

„A tvojí mamce nevadí, že nebudeš doma? Zrovna v tenhle den?" zeptala jsem se nejistě.

„Jela navštívit babičku, asi se v tuhle chvíli potřebuje někomu vypovídat. Přijede prý zítra ráno. Říkal jsem jí, že jdu k tobě." vysvětlil mi to Harry a já se musela usmát nad tím, jak jsou naše rodiny stejné. Všichni odjeli a nás nechali tu. Nebo spíš my jsme se rozhodli, že tu zůstaneme.

,,Máš hlad, nebo už jsi jedl?" zeptala jsem se, když jsme vešli do kuchyně a já vyndala z lednice lasagne.

,,Mám, sežeru všechno, co mi dáš!" řekl kudrnáč a posadil se ke stolu. Pobaveně jsem nad tím zavrtěla hlavou a nandala dvě porce lasagní, které jsem následně dala do mikrovlnky. Harry nelhal, opravdu vždy sežral všechno, co jsem mu dala. A to ani nemluvím o tom, jak před ním musím občas ve škole schovávat svačinu. Jasně, měl svojí, ale jestli měl Harry nějakou specifickou vlastnost, byla to ta, že je věčně hladový.

Po jídle jsme šli ke mně do pokoje a Harry si vyndal kytaru.

,,Když jsem se rozhodl, že půjdu k tobě, tak jsem ji radši vzal. Vždycky když jsi u mě, tak je vidět, jak ráda na ni hraješ. Nebo se spíš pokoušíš hrát." řekl Harry a při poslední větě se pobaveně zašklebil. Já po něm hodila jeden z mých malých polštářků, které jsem měla položené na posteli a on se uchechtl.

,,A vůbec, jak jsi věděl, že tě sem pustím?" zeptala jsem se s nakrčeným obočím.

,,Protože jsi to ty a jsem tvůj nejlepší kámoš, kterého by jsi sem pustila za každých okolností." odpověděl a já se musela pousmát nad tím, jak si byl jistý. Ale měl pravdu, pustila bych ho sem vždycky.

,,Už jsi dopsal tu písničku?" zeptala jsem se, ale on zavrtěl hlavou.

,,Ne, je trapná. Možná příště. Zazpíváme si něco?" řekl a připravil si kytaru.

Začala jsem protestovat, že neumím zpívat, ale Harry mě nakonec přemluvil. Chtěla jsem si zazpívat nějakou fakt hezkou holčičí písničku, to zase protestoval Harry. Ale mně se nakonec také podařilo ho přemluvit. A to na mou oblíbenou písničku, Young and Beautiful.

„Will you still love me
When I'm no longer young and beautiful?

Will you still love
When I've got nothing but my aching soul?

I know you will, I know you will
I know that you will

Will you still love me when I'm no longer beautiful?

Dear lord, when I get to heaven
Please let me bring my man

When he comes tell me that you'll let him
Father tell me if you can

All that grace, all that body
All that face, makes me wanna party
He's my sun, he makes me shine like diamonds."

,,Vidíš, umíš zpívat." řekl Harry a já zakoulela očima.

,,Neumím, Harolde. To ty máš hlas jako anděl a odmítáš se přihlásit do té soutěže, do které tě už tak dlouho nutím." řekla jsem.

,,Cass, přestaň. Hlásit se tam vážně nebudu. Ta školní hra mi stačí. Bože, proč tu roli dostala Bridget?" zakňoural a já se rozesmála.

S ním se člověk vážně nenudí.