beloved | h.s. ✔️

16. Kapitola

Následující ráno mi zazvonil budík a já ho nevrle vypnula. Harry ho neslyšel, nebo možná jen dělal, že ho neslyší. Posadila jsem se na posteli do tureckého sedu a podívala se na svého kamaráda ležícího vedle mě.

Naklonila jsem se k němu a napřed ho v klidu pohladila po paži.

„Harry." řekla jsem, ale nedočkala jsem se žádné reakce. Budit lidi jsem příliš neuměla.

Poklepala jsem mu tedy jemně hřbetem ruky o rameno, přičemž jsem znovu zopakovala jeho jméno.

„Hmm..." zabručel a zavrtěl se.

„Vstávej." řekla jsem a on konečně neochotně otevřel své zelené oči.

„Mně se nechce." zavrčel a přetáhl si peřinu přes hlavu.

„Fajn, ještě lež, snídani ti udělám a donesu. Ale opovaž se usnout!" pohrozila jsem mu a vydala se do kuchyně.

Když jsem tam přišla, už tam byla mamka a vařila si kafe.

„Dobré ráno. Tak jak jste se vyspali?" zeptala se mě.

„Jo, fajn. Usnuli jsme brzy." pokývala jsem hlavou a vzala si z lednice vajíčka pro Harryho. Vyndala jsem ze skříně pánev a položila si ji na linku.

„Je to fajn kluk. Jsem ráda, že se bavíš zrovna s ním a nepřidala ses k těm ostatním spolužačkám." řekla mamka a já se na ni jen unaveně pousmála. Tohle ranní vstávání mi obvykle nevadilo, ale dnes jsem vstávala dřív, abychom stihli jít k Harrymu a docela mě to přizabilo.

Když jsem udělala Harrymu míchaná vajíčka a sobě nakrájela ovoce, vydala jsem se zpátky za ním. K mému potěšení znovu neusnul, to bylo štěstí.

„Jak se ti spalo? Nekradla jsem ti doufám v noci deku? Jsem na to expert." řekla jsem a dala si do pusy kuličku vína.

„Ne, nekradla jsi mi deku. Jen jsi něco ze spaní žvatlala, ale nebylo ti rozumět." řekl s pobaveným úšklebkem.

„No, tak pořád lepší než ty." rýpla jsem si a rozesmála se, když se na mě nechápavě podíval.

„Trošku sis tu pochrupkával, ale stačilo na tebe jednou zamlaskat a byl jsi ticho." řekla jsem a Harry pobaveně zavrtěl hlavou.

Po snídani jsme se s Harrym oblékli a vydali se k němu domů, aby si vzal věci do školy.

„Tak jak jste se vyspali? Vstal Harry, nebo ignoroval budík jako obvykle?" zeptala se mě máma mého kamaráda.

„Nechtělo se mu, ale probral se, když jsem přinesla snídani." pousmála jsem se a následně jsme se i s jeho mamkou rozesmáli, když se z jeho pokoje ozvalo podrážděné „Hej!".

„Zlatíčko, zrychli to trochu!" zavolala na něj jeho máma.

„Už jdu!" ozval se Harry a konečně se ozval zvuk chůze po schodech.

Můj kudrnatý kamarád konečně sešel dolů do kuchyně a vtiskl své mamce na tvář pusu na rozloučenou.
Konečně se vypravil a mohli jsme vyrazit do školy.

Po vyučování jsem si hodila věci do skříňky a sešla se s Harrym před školou.

„Dojdu si s Erniem zahrát fotbal. Divím se, že se se mnou po tom všem, co o mě ostatní říkají, chce ještě bavit, ale je to dobře." řekl kudrnáč a mě v tu chvíli zmizel úsměv z tváře.

„Aha, to je fajn." hlesla jsem.

„Ehm... Děje se něco?" zeptal se mě nechápavě.

„Ne, jen... Jen jsi včera říkal, že mě dnes něco naučíš na kytaru. Těšila jsem se na to." pokrčila jsem rameny.

„Tak jindy." pousmál se.

„Jasně. Jindy." odsekla jsem a Harry se zamračil.

„Nemusíme spolu být pořád a trávit spolu každou vteřinu každého dne. To, že se s tebou kamarádím přece neznamená, že se nesmím bavit s nikým jiným." rozhodil rukama a já se kousla do spodního rtu. Pokývala jsem hlavou, otočila se na podpatku a vydala se na cestu domů.

Setřela jsem si slzu, která se mi objevila na tváři a v duchu jsem se proklínala. Co to dělám? Zachovala jsem se jako idiot. Nejsem jeho jediná kamarádka a on nemůže za to, že já jiné kamarády nemám. Chtěla jsem s ním být, protože s ním ráda trávím čas a bála jsem se, že bych o něj přišla. A teď se tak možná stalo.

Došla jsem domů a posadila se na postel. Vytáhla jsem z šuplíku od nočního stolku svůj deník a otevřela ho na stránce, kde jsem měla vylepené fotky z posledního ročníku základky. Byla jsem tu se svými kamarádkami.

Co bych dala za to, abych mohla vrátit čas. Samozřejmě, že jsem měla Harryho ráda a byla jsem vděčná za to, že ho mám. Ale chybělo mi to přátelství, které jsem měla dřív. Asi se nedokážu smířit s tím, že už to nikdy nebude stejné.

Dnes jsem šla spát relativně brzy, už v deset, to u mě nebylo zvykem. Lehla jsem si do postele, a ještě, než jsem zhasla lampičku, zadívala jsem se na fotografii v rámečku na nočním stolku a vzala ji do ruky. Byla to fotka s Harrym, byla z adapťáku. Je to momentka ze dne, kdy si ke mně Harry přisedl u táboráku a popřál mi k narozeninám. Ani jsem nevěděla, že učitel ten večer něco fotil, ale teď jsem za to byla ráda. Vzala jsem fotku do ruky a pousmála se.

„Promiň mi moji hloupost." šeptla jsem a zhasla. Rámeček jsem si v ruce ještě chvíli nechala, poté jsem ho vrátila na jeho původní místo. Však ono se to doufejme nějak urovná.