beloved | h.s. ✔️

2. Kapitola

Druhého dne se mi vstávalo už mnohem líp. Věděla jsem, co od své třídy čekat. Navíc dnes jsme měli mít jen pět hodin, podepisovali a obalovali jsme sešity, četli klasicky školní řád a bavili se o různých tématech, která by nás mohla zajímat.

Vešla jsem tedy do třídy a zamířila jsem ke své lavici. K mému překvapení tu byl dnes můj kudrnatý soused včas. Seděl na mém místě, zády byl opřený o zeď a nohy měl opřené o jeho židli.
Vypadalo to, že si mě nevšiml.

„Promiň, můžu?" řekla jsem nervózně. Ačkoliv se mi včera zdál normální, raději jsem se zeptala opatrně. Třeba se z něj nakonec vyklube stejný idiot, jako jsou ostatní.

„Jo, jasně." odpověděl a vstal ze židle. Knihu, kterou třímal v ruce, si bleskurychle schoval do podpaží, asi abych ji neviděla. Ale proč?

„Tu jsem taky četla, miluju ji." usmála jsem se, ale on už knihu soukal do svého batohu.

Odpovědi se mi nedostalo, vydal ze sebe jen „hm".

Neřešila jsem to a posadila jsem se na své místo. Harry už dál nečetl, místo toho byl na mobilu. Sice jsem asi úplně nepochopila, proč by mu vadilo, že jsem ho přistihla u čtení, ale nevadí. Asi o téhle třídě nevím ještě hodně.

Brzy si to do třídy nakráčel pan Cooper a všichni jsme se rychle postavili. No, skoro všichni. Harrymu to trvalo trochu déle, protože měl nohy položené na lavici. Nakonec se mu ale podařilo se postavit jako ostatní, prohrábl si vlasy a nevinně se na pana Coopera podíval. Ten po něm vrhl jen přísný pohled, ale dál to nekomentoval.

„Posaďte se." řekl pan učitel a posadil se ke katedře.

Všichni jsme si poslušně sedli zpět na židli a čekali, co se bude dít.

„Dobrá, můžeme začít asi rovnou tím, že vám řeknu něco málo o rozvrhu. Předpokládám, že spousta z vás o něj nestojí, takže ti, co by ho doopravdy chtěli, zajděte si za mnou na konci první hodiny a já vám ho mile rád dám." řekl pan Cooper a všichni se na něj znuděně podívali. Začal rozebírat jednotlivé předměty a učitele, které na ně budeme mít, ale nikdo ho příliš nevnímal. Dokonce ani mě to příliš nezajímalo, jen jsem nezaujatě zírala na našeho učitele, který byl očividně zabraný do rozhovoru sám se sebou.

„...Co se týče mých hodin, tohle by mohlo zajímat Cassidy," pokračoval učitel a já začala tedy dávat pozor.

„Jelikož mám moc rád knihy, budeme se věnovat hodně i slohu. Máme u nás ve škole autorské fórum a vždy v listopadu se vyberou dva lidi z každé třídy a ti na něj jdou. To by se ti mohlo líbit." řekl a podíval se na mě.

Usmála jsem se a nervózně jsem pohladila hřbet knihy, kterou jsem měla na lavici pod penálem. Stejně jako Harry jsem si tu dnes chtěla číst. I když vlastně nevím, jestli se dá říct, že si můj soused chtěl až tolik číst, když knihu přede mnou schoval.

„Ty jsi až taková šprtka, že už tě chce učitel posílat na autorské fórum?" pousmál se můj kudrnatý soused a já se na něj otočila.

„A co je na tom, že ráda čtu? Nejsem šprtka." sykla jsem tiše a on pobaveně nadzvedl jedno obočí.

„Tak promiň, už mlčím." řekl a ruce nadzvedl v obranném gestu. Zbytek hodiny jsme spolu už nemluvili. Vlastně byl až podivně tichý, ostatní kluci byli tak otravní, až to bolí.

O přestávce jsem si chtěla vyndat pití a všimla jsem si, že ho nemám. V hlavě mi proběhl obrázek naší kuchyně a došlo mi, že jsem termosku s čajem ráno nechala na kuchyňském stole. To jsem až takové kopyto? Vždyť jsem si odtamtud brala klíče!

Vyndala jsem tedy z batohu peněženku a vydala jsem se prozkoumat přízemí. Před automatem jsem nestála příliš dlouho, má volba byla jasná, jemně perlivá minerálka, klasika.

Jakmile jsem se vydala od automatů, tak jsem si všimla, že ne až tak daleko stojí parta holek z mé třídy. Jedna z nich byla i Bridget, která se včera snažila zaujmout Harryho. Zdálo se, že všechny holky už se znají a ona mezi ně skvěle zapadla. Přeci jen, mají společnou spoustu věcí: tunu make-upu a jiných líčidel, co nejvyzývavější oblečení a žádný mozek. Ale kdo jsem, abych soudila, že ano.

Když jsem kolem nich procházela, neslyšela jsem celý jejich rozhovor, ale pár slov jsem vyrozuměla a bylo mi podle toho jasné, že je řeč o mně.
Pravděpodobně si myslely, že si v automatu kupuji snad kvanta čokoládových tyčinek a dalších prasáren, které jsem stejně příliš nemusela.

Otočila jsem se na podpatku a stoupla si před ně. Zamávala jsem jim lahví v ruce přes obličejem a věnovala jim nehezký pohled.

„Kupovala jsem si minerálku, to je vše." řekla jsem a vydala se zpátky do třídy. Vkročila jsem tam poměrně rychle a na mém výrazu bylo asi poznat, že mě něco naštvalo. Ale neměla jsem se tu komu svěřit, všichni jen blbě koukali.

Jakmile se ozvalo zazvonění, které ohlašovalo začátek hodiny, všichni se opět otráveně odšourali na svá místa a sedli si.

„Tak se zase uklidníme a věnujte chvíli pozornost mně. Chtěl bych vám říct jednu dost důležitou věc," řekl pan Cooper, který seděl u katedry a na každého, kdo promluvil, zaměřil svůj přísný pohled.

„Od prvního do osmého října bude probíhat adaptační výjezd a doufám, že se ho všichni zúčastníte. Slouží k tomu, abychom se spolu všichni více poznali, ale to snad víte. Je mi líto, že to musí být až tak pozdě, ale každý rok jezdíme na to samé místo, které nechceme měnit a bohužel byly dřívější termíny obsazené. Přesto věřím, že se nám to vydaří a bude to pro všechny nezapomenutelný týden. Bližší informace vám řeknu v průběhu příštího týdne, to vám dám i přihlášky a na všem se domluvíme." řekl a já si povzdechla.

„Tak tam nejedu." uniklo mi. Mluvila jsem naštěstí tak tiše, že si toho nikdo nevšiml. Pan Cooper se koukal na papírek s poznámkami, u toho si klepal propiskou o koleno a ostatní už se bavili o adaptačním výjezdu. Pravděpodobně už řešili, po kolika asi budou pokoje a kdo s kým bude.

„Co tím myslíš?" ozvalo se vedle mě a já se podívala na Harryho, který se na mě nechápavě koukal svýma zelenýma očima.

„Prostě tam nepojedu. Je mi jasné, že mě tam nikdo z téhle třídy nechce a budu tam jen terčem posměchu. Odmítám se tam v jednom kuse s někým dohadovat. Nemám to zapotřebí." řekla jsem mu a nervózně jsem si hrála s lemem mé mikiny.

„Víš, možná by to byla právě šance najít si tam nějaké kamarády a víc se s ostatními sblížit. Třeba nebudou tak špatní. Ale je to tvoje věc, pokud nechceš jet, nejezdi. Jen si myslím, že pokud zůstaneš doma, bude to ještě trapnější, než kdybys jela." řekl a odvrátil ode mě pohled, protože pan učitel chtěl nejspíš pokračovat.

Znovu jsem si povzdechla a zadívala jsem se na hodiny. Čekají mě ještě tři hodiny a zbytek téhle, už to asi nezvládnu. Kéž bych se mohla vrátit na základní školu, kde jsem měla ten nejlepší kolektiv!