beloved | h.s. ✔️

7. Kapitola

Čas celkem rychle plynul a nadešel den, kdy jsme měli se třídou odjet na adapťák.

Ráno před odjezdem jsem byla neskutečně nervózní. Několikrát jsem zkontrolovala, zda mám doopravdy vše a máma se také milionkrát ujišťovala, jestli jsem na něco nezapomněla.

Naposledy jsem nahlédla do kufru a nadechla se, načež jsem opustila svůj pokoj a odešla jsem na autobus, který mě měl odvézt na vlakové nádraží.

Většina mých spolužáků už zde byla a stála u sebe v chumlu. Já se postavila do rohu a opřela se zády o zeď. Měla jsem strach, velký. Vždyť nemám ve třídě žádného kamaráda. Ani Harryho za něj nemůžu považovat, vždyť si ze mě v jednom kuse jen utahuje a na doučování se tváří, jako kdyby mě chtěl už někam zavřít. Což jsem mu neměla za zlé, doučování je nuda, ale i tak. Zdravíme se a občas si o hodině povídáme, ale není to můj kamarád.

Jako kdyby ho mé myšlenky přivolaly, spatřila jsem ho, jak kráčí ke mně.

„Čau. Tak jak se těšíš?" zeptal se.

„Myslím si, že odpověď sám znáš." řekla jsem poněkud nevrle a zabodla do něj své modré oči.

Ušklíbl se a povzbudivě mě dloubl loktem do žeber.

„To bude dobrý. Sedneme si večer k táboráku a pořešíme fyzikální vzorečky." řekl a já pobaveně zavrtěla hlavou.

„Fyzikální vzorečky bych nechala až na příští týden, děkuji. Teď mi to s tebou bohatě stačilo." odpověděla jsem a on se chtěl hájit, ale zavolal ho k sobě Matthew, který byl od nás ze třídy a chodil také na fotbal. Harry se tedy otočil a vydal se za svou partou kamarádů.

On tak oblíbený, já tak nepopulární. Jak se s ním mám učit, aniž by mi nelezl na nervy? Jde to vůbec?
Jasně, je to logické, že dobře vypadající vtipný sportovec bude populárnější než nevýrazná šprtka, i když jsem se za ni sama nepovažovala. Už by mi to mohlo dojít.

Bože, jak já bych chtěla být alespoň na jeden Harrym! Nebo Bridget, Claire, Christinou... Prostě kýmkoliv. Kýmkoliv, kdo má kamarády. To bylo asi to, co mi nejvíce chybělo.

Když jsme se posadili do vlaku, seděla jsem sama. Naivně jsem si chvíli myslela, že si Harry přisedne, když se se mnou na nádraží bavil. Ale beztak si jen přišel rýpnout, jestli se těším.
Věděl, že jsem z celého následujícího týdne na prášky.

Do uší jsem si dala sluchátka a vyndala si z batohu knížku. Moji rodiče nikdy nechápali, jak můžu poslouchat hudbu a zároveň si číst, ale mně to nepřišlo ničím zvláštní.

Cesta trvala zhruba hodinu a konečně jsme byli na místě. Tedy, skoro na místě. Čekalo nás ještě pět kilometrů pěšky, což by mi za normálních okolností přišlo jako primitivní vzdálenost, ale s těžkými batohy a kufry to zas tak fajn nebylo.

Předem jsme věděli, že půjdeme pěšky, ale přesto si spousta mých spolužaček vzala balerínky nebo sandále. Divila jsem se, že tu nikdo neměl jehly. To už by bylo fakt přes čáru.

Ale lidi jsou různí; zhruba sedm metrů přede mnou šla Karen. Tahle holka byla dost zvláštní. Byla to má spolužačka, ale vždy se lepila spíš na lidi z vedlejší třídy. Vlasy měla nakrátko a nabarvené na černo, nosila tlusté linky na oči a rudou rtěnku. Měla na sobě černé seprané tričko s nápisem I'm devil, které jí bylo hodně velké a k tomu měla černé roztrhané kraťasy, ke kterým nosila poněkud děsivý pásek s ostny. Neobešla se bez síťovaných punčoch a na nohou měla boty na platformě, které měly podobný design jako její pásek.

Také se odlišovala, ale přesto byla oblíbená. Nechápala jsem to. Proč tomu tak je?

Po nějaké době jsme konečně dorazili na místo. Čekala jsem, že zde budou nějaké malinké chatičky, ale mýlila jsem se. Místo toho se zde nacházela jedna velká obrovská dřevěná chata. Ale byla nádherná. Jakmile jsme se seznámili se všemi možnými pravidly, rozdělili jsme si pokoje. Zůstala jsem sama na kraji a pozorovala ostatní, jak se dávají dohromady. Pokoje byly po šesti.

Claire, Bridget, Christina a Lindsay se daly dohromady a já s Karen jsme zůstaly jako poslední. Ano, Karen byla oblíbená, ale ne mezi těmito zmalovanými fiflenami.

Proto jsme obě musely jít k holkám. Bylo vidět, že nejsou nadšené a já jejich pocity sdílela.

Nacházely se zde tři palandy. Já si lehla na dolní postel a Karen vylezla po žebříku nahoru nade mě.
Claire s Christinou byly na druhé palandě a Bridget s Lindsay na té třetí.

Jakmile jsme si všichni vybalili, vydali jsme se dolů do jídelny na večeři. Čekalo na mě milé překvapení; špagety carbonara. Ty jsem milovala.

„Věnujte mi chvíli, než se pustíte do jídla." ozval se hluboký hlas pana učitele Coopera, který zacinkal lžičkou o skleničku, aby upoutal pozornost svých studentů. A také studentů z vedlejší třídy.

„Zítra zůstaneme pouze v okolí naší chaty a budeme pořádat různé soutěže. Samozřejmě budeme chodit i jinam, ale zítra se nikdo z vás nebude vzdalovat, jasné?" řekl hlasitě a jídelnou se rozeznělo mumlání na znamení souhlasu.

Zadívala jsem se na svého třídního učitele a povzdechla jsem si. Prosím, ať to nejsou týmové soutěže!