beloved | h.s. ✔️

11. Kapitola

Ve škole všem poměrně trvalo, než si opět zvykli na učení, ale mně to bylo o jedno a nikdy jsem nechápala, proč to všem tak vadí. Dobře, tady na střední to respektuji, ale nerozumím tomu, proč si všichni stěžovali už na základní škole. Vždyť tam jsme si jen šli odsedět pár hodin a nebylo na tom nic složitého.

S Harrym už jsme se také vrátili k režimu doučování. Byl zrovna čtvrtek a já na něj čekala, až konečně přijde z tréninku. Občas mu to trvalo opravdu dlouho a říkala jsem si, že je snad horší než ženská. Ty také vždycky říkají, že už jsou na cestě, i když nejsou. Tohle je něco podobného.

„Čau." ozvalo se konečně ode dveří.

„No, nazdárek," řekla jsem s pohledem upřeným na hodinky. „Jdeš pozdě."

„Jo, já vím. Ale má to důvod, volala mi mamka. Tak nějak mi pořád nevěří to, že na doučování doopravdy chodím. Chce po mně, abys chodila k nám, jinak mi to neuvěří." protočil oči v sloup Harry.

„Aha, tak to je tedy bezva." hlesla jsem. Nikdy jsem u žádného kluka doma nebyla a bylo vidět, že ani Harrymu se to moc nezamlouvá.

„I když musím uznat, že být mámou, taky mi nevěřím. Minulý školní rok jsem měl mít také doučování z fyziky a nechodil jsem tam." uchechtl se a já ho probodla přísným pohledem.

„Dobrá, pokud to jinak nejde, budu chodit k tobě. Jestli se ale chceš učit ještě dnes, měli bychom máknout. Už teď je pozdě." řekla jsem a on souhlasně přikývl.

Vydali jsme se tedy spolu na autobusovou zastávku a odtamtud jsme dojeli autobusem k Harrymu. Měl hezký dům, byl malý, ale přesně takové se mi líbily.

Nejistě jsem vešla za Harrym dovnitř a zula si boty.

„Neboj, nikdo tě nekousne." ušklíbl se a já pobaveně zavrtěla hlavou. Následovala jsem kudrnáče do kuchyně, kde byla štíhlá žena, která se Harrymu dost podobala. Stála u kuchyňské linky, vlasy měla stažené v ohonu a krájela maso. Když nás slyšela přijít, otočila se. Utřela si ruce do utěrky a vydala se směrem k nám.

„Ahoj. Ty budeš Cassidy, Harryho kamarádka." řekla a podala mi ruku, kterou jsem přijala.

„No... Jo. Pravděpodobně by se to tak dalo říct." řekla jsem koktavě. Byla jsem zaskočená slovem kamarádka. Věděla jsem, že kamarádi nejsme. Jen mu pomáhám se učit a kvůli tomu jsme se museli začít trochu bavit. Předpokládala jsem, že on je vždy rád, když se mě po doučování zbaví.

„Půjdeme se učit nahoru." zahuhňal Harry, který měl nyní plnou pusu rohlíku, který si v kuchyni vzal.

„Dobře. Dělám večeři, tak kdyby měla Cassidy zájem, může se pak s námi najíst." kývla hlavou Harryho máma a já se na ni vděčné usmála.

Následovala jsem Harryho po schodech nahoru a zastavila jsem se na chodbě před jeho pokojem. Zaujaly mě fotografie na zdi.

„Páni, to jsi ty, když jsi byl malý?" zeptala jsem se a koutky úst mi cukaly, když jsem se dívala na fotografii malého hnědovlasého kluka s šibalským úsměvem a plyšovým medvídkem v rukou.

„Bože můj, na to se radši nedívej. Mámě se to hrozně líbí a chce to tu mít." zasténal a já se na něj otočila.

„Vždyť jsi byl roztomilé dítě. Za to teď..." rozesmála jsem se a on pobaveně zavrtěl hlavou.

„Teď jsem velmi atraktivní." řekl a já se ironicky ušklíbla.

„Jo? A kde?" zeptala jsem se a on se na mě rádoby vážně podíval, ale nevydržel to a následně se také zasmál.

Vydali jsme se tedy konečně do Harryho pokoje.

Když jsem se rozhlédla, spatřila jsem bílé zdi a postel s modrým povlečením. Vedle postele stála skříň s oblečením a kousek od skříně byl psací stůl s židlí na kolečkách. Na rtech se mi objevil pobavený výraz. Tomuhle pokoji by se dalo říct jakkoliv, jen ne uklizený.

„Vím, že tu není moc čisto, ale není to tak hrozný." řekl Harry, který si pravděpodobně všiml mého výrazu.

„Jestli to není tak hrozný, tak nechci vědět, jak to vypadá, když to podle tebe hrozný je." podotkla jsem a můj kudrnatý společník zavrtěl pobaveně hlavou.

„Tvoje mamka je milá, že mě pozvala na večeři. Tvůj táta je určitě taky bezva." řekla jsem a Harrymu zmizel úsměv z tváře.

„Jo, máma je super, ale táta... Dnes ho neuvidíš a vlastně ani nevím, jestli se ti to někdy poštěstí. Není tu moc často, vlastně už tu nebyl dlouho." řekl Harry a já pochopila, že to dál řešit nechce.

Posadili jsme se tedy ke stolu a dali se do učení.

Učili jsme se zhruba hodinu a poté nás Harryho mamka zavolala k večeři. Měli jsme rizoto a musím říct, že lepší jsem nikdy neměla.

„Tak co, jak se můj syn učí? Nefláká se, doufám?" zeptala se mě jeho mamka, když už jsem se obouvala u dveří.

„Ne, nefláká se. Jde mu to a je vidět, že se zlepšil." přikývla jsem s úsměvem a jeho mamka mě vyprovodila až k brance od jejich zahrady.

Nakonec se zdá, že se s Harrym přece jen začneme více bavit.