beloved | h.s. ✔️

40. Kapitola

Musím říct, že Harry mi ve škole vážně chyběl, a to byl pryč zatím jen tři dny. Bylo divné sedět v lavici sama, nemít si celý den s kým povídat a čelit sama svým spolužákům. Když byl Harry vedle mě, jejich pohledů a připomínek jsem si nevšímala, protože jsem měla jeho, ale teď to bylo jiné. Bohužel jsem si všimla každého jejich špatného pohledu, úšklebku a všeho dalšího.

Nejhorší to bylo asi v čase velké přestávky, protože jsem nesnášela před nimi cokoliv jíst. Cítila jsem se pak hrozně.

Seděla jsem tedy dnes se svou müsli tyčinkou úplně na kraji lavice a krčila se v rohu, aby mě nikdo nemohl vidět.

Všimla jsem si, že ke mně jde Bridget. Ne, ne, Bridget prosím ne, modlila jsem se v duchu.

Bridget vzala do ruky obal od müsli tyčinky, která ležela na lavici a s úšklebkem si četla složení.

„Možná si myslíš, že je to zdravý, ale ono to taky nic tak úžasnýho není." řekla s kyselým úsměvem a já nadzvedla obočí.

„Ale já si nemyslím, že to je zdravý." řekla jsem.

„No, to je jedno. Být tebou bych začala jíst hned saláty. Jak to můžeš vydržet, vypadat takto?" řekla Bridget a já si založila ruce na prsou.

„Vypadat jak? Dřív bych se tu kvůli těm tvým kecům zhroutila, ale díky Harrymu jsem konečně pochopila, že tlustá nejsem a že jsem taková, jaká jsem a nezměním to." řekla jsem naštvaně.

„Ježíši, ten tvůj Styles. Nechápu, jak tak krásný kluk může chodit s tebou. Každopádně, nevím sice, kde teď je, ale dávej si pozor, aby si tam nenašel jinou." mrkla na mě a já se zamračila.

Poté se Bridget vydala pryč a já se za ní vztekle dívala. Najednou se mi začaly třást ruce a mně došlo, co se děje. Ne, teď ne.
Od doby, co chodím s Harrym, jsem žádný záchvat neměla. Do háje, přeci to nemůže nastat zrovna teď.

Vyskočila jsem na nohy a podívala se na hodiny. Do začátku matematiky zbývalo ještě sedm minut. To stihnu.

Rychle jsem tedy běžela na holčičí záchody, kde naštěstí nikdo nebyl a sedla si na zem. Opřela jsem se o studenou zeď a zabořila obličej do dlaní. Po tvářích mi tekly proudy slz, nohy i ruce se mi třásly a srdce mi zběsile bušilo.
Jen jsem seděla a čekala, až to přejde.

Nakonec jsem tu seděla celých těch sedm minut, protože když jsem se konečně zvedla, abych šla k umyvadlu, na chodbě už se setmělo a ozval se zvonek ohlašující začátek hodiny.

Pustila jsem studenou vodu a opláchla si obličej, poté ji vypla a opřela se rukama o umyvadlo. Ach jo, tohle mi vážně nechybělo.

„Ehm, promiň, ale děje se něco?" ozvalo se od dveří a já se tam zadívala. Stál tam nějaký kluk, věděla jsem, že je z vedlejší třídy, ale popravdě jsem ani nevěděla, jak se jmenuje.

„To je dobrý." mávla jsem nad tím rukou.

„To asi není. Nechceš vzít na ošetřovnu?" zeptal se a vykročil směrem ke mně.

Nakonec jsem tedy přikývla. On mi opatrně dal ruku kolem pasu a pomohl mi s chůzí. Připomínalo mi to ten den, kdy mě tu našel Harry. To jsem ještě nevěděla, co nás dva čeká. Napřed to krásné přátelství a poté i něco víc.

„Jsem William, mimochodem. Ty jsi Cassidy, viď?" řekl a já přikývla.

Došli jsme až na ošetřovnu, kde se na mě paní Smithová hned se starostlivým úsměvem podívala.

„Á, moje oblíbená slečna Evansová. Už dlouho jsi tu nebyla. Neříkej mi, že se to stalo znovu." řekla paní Smithová a já sklopila hlavu, čímž jsem jí dala znamení, že se to opravdu znovu stalo.

„To je mi líto, Cassidy. Posaď se, dám ti zase bylinkový čaj, chceš?" zeptala se a já souhlasila.

„V jaké třídě teď jste?" zeptala se mě.

„V učebně matematiky." odpověděla jsem a usadila se na lehátko.

„Pane Adamsi, můžete doběhnout do učebny matematiky a říct, co se stalo? Také řekni, že Cassidy na zbytek hodiny nepřijde." řekla paní Smithová a William přikývl, načež se vydal ven z ošetřovny.

„Jak je možné, že se ti to zase stalo?" vydechla paní Smithová a mně bylo jasné, že to nemyslí jako přímou otázku na mě, spíš si to říká sama pro sebe.

Nevinně jsem pokrčila rameny a zastrčila si pramen vlasů za ucho.

„Každopádně by asi bylo dobré, kdybys šla domů. Zavolám tvé mamince a řeknu, že ti není dobře, ano?" řekla a já přikývla. Sice možná teď před Bridget budu vypadat jako slaboch, ale vážně si neumím představit, že bych tu měla ještě zbytek vyučování sedět a dělat, že se nic nestalo.

Když jsem po vypití čaje vyšla z ošetřovny, byla opět přestávka a já byla překvapená, že před ošetřovnou vidím stát Williama.

„Co tu děláš?" zeptala jsem se.

„Chtěl jsem se jen ujistit, že jsi v pořádku. Nevypadala jsi dobře a necítil bych se správně, kdybych se neujistil." řekl a já se vděčně pousmála.

„Tak to děkuji. Jdu teď domů, ale vážně jsem ti vděčná, že jsi mi pomohl. Tak se měj." usmála jsem se a poté se vydala pryč ze školní budovy.

<><><>

Večer jsem si lehla do postele a čekala, až se ozve Harry. Zaradovala jsem se, když jsem viděla na obrazovce svého mobilu Harryho jméno a zvedla příchozí hovor, který byl právě od něj.

„Ahoj." řekli jsme oba najednou. Zasmála jsem se, opřela si mobil o polštář a lehla si na břicho na postel.

„Jak se máš?" zeptala jsem se.

„Ale jo, dobrý. Akorát mi chybí moje holka." řekl a já se začervenala.

„Tvé holce taky chybíš." odpověděla jsem a on se rozesmál.

„No a jak se máš ty? Jsi v pořádku?" zeptal se starostlivě.

„Mám se fajn, proč bych neměla být v pořádku?" zeptala jsem se zaskočeně.

„Nevím, připadáš mi dnes taková jiná." řekl.

„Jsem jen unavená." zalhala jsem. Harry mi to pravděpodobně uvěřil. I když jsem nelhala úplně, doopravdy jsem cítila únavu.

„Chceš jít spát? Můžu ti vyprávět." usmál se.

„A nebude ti to vadit? Povídáme si sotva pět minut." řekla jsem opatrně. Moc jsem si s ním chtěla povídat, ale vážně jsem byla unavená.

„Nebude mi to vůbec vadit. Když jsi unavená, můžeš jít spát, zlato. Budu ti něco povídat, abys rychleji usnula, jo?" řekl a já souhlasila, načež jsem si položila mobil na noční stolek a přikryla se dekou.

Zavřela jsem oči a už jen naslouchala Harrymu, který mi začal vyprávět o svém dědovi, o Brightonu a jaký měl dnes den.