beloved | h.s. ✔️

41. Kapitola

Druhého dne jsem se už při probuzení začínala bát, jak dnešní den ve škole bude probíhat. Měla jsem strach, že se mi stane to, co včera, ale nemohla jsem to ve škole vynechat.

Chvíli jsem před školou nervózně postávala, než jsem se odhodlala vejít dovnitř. Tak jo, to zvládnu.

Stoupla jsem si ke skříňce, abych si vyndala všechno potřebné a poté ji opět zavřela. Otočila jsem se, abych se mohla vydat pryč a překvapeně se zadívala do modrých očí kluka, který stál vedle mě.

„Williame?" řekla jsem zaskočeně.

„Ahoj. Jen jsem se tě chtěl zeptat, jestli už jsi na tom lépe." řekl a já se pousmála. Bylo od něj milé, že se zajímal.

„Mám se fajn." odpověděla jsem.

„Tak to je dobře. Poslyš... Chtěl jsem se tě na něco zeptat, ale nechci působit otravně a nechci, aby sis myslela, že jsem ti pomáhal jen kvůli sobě." řekl.

„Ptej se." vybídla jsem ho.

„Vím, že jsi doučovala Stylese z fyziky. Docela v ní poslední dobou lítám a táta mi řekl, že s tím mám začít něco dělat a zeptat se někoho, komu to jde, jestli by mi nepomohl." řekl a nervózně přešlápl na místě.

„Jo tak. Nemusel ses bát, ráda pomůžu. Můžeme se sejít třeba zítra po škole v knihovně." nabídla jsem mu.

„Vážně? Díky, jsi záchrana. Vážně moc děkuju, tak se zítra domluvíme?" zeptal se a já přikývla, načež jsem se konečně vydala do třídy.

Vešla jsem tam a chtěla jít ke své lavici, cestu mi však zatarasila Bridget a Claire.

„Řekla jsi někomu o tom včerejšku?" sykla Bridget.

„Ne, proč by?" zeptala jsem se nechápavě.

„Nezůstala jsi na zbytek dne. Proč jsi sakra šla domů?" přidala se Claire a já sklopila zrak ke svým nohám.

„Paní Smithová mě poslala domů odpočívat." zamumlala jsem.

„Ale, náš srab to neunesl? Neunesl pravdu?" řekla Bridget přehnaně sladkým hlasem.

„Nejsem srab." hlesla jsem.

„Že ne? Když nemáš vedle sebe Stylese, jsi totální nicka. To díky němu nepůsobíš tak hrozně, protože on je oproti tobě alespoň atraktivní, a tak lidi upírají pohled na něj a tebe nevidí. Ale když jsi bez něj, naopak jsi vidět až moc. Už si to přiznej, pravděpodobně tě stále bere jen jako kamarádku, což je také nepochopitelné, ale budiž, a ze samé lítosti s tebou naoko chodí." uchechtla se Bridget a já se zamračila.

„To by Harry neudělal." řekla jsem tiše a propletla se kolem nich, abych se mohla jít posadit.

<><><>

Odpoledne jsem přišla ze školy a hned jsem se šla učit, protože mě zítra čekal test z angličtiny.

Vylezla jsem z pokoje až ve chvíli, kdy mě mamka zavolala na večeři.
Seděla jsem u stolu, své oči jsem upírala na zapečené těstoviny a kousala se do rtu.

„Nechutná ti to?" zeptala se starostlivě mamka.

„To ne, je to dobrý, jen... Nemám hlad." řekla jsem a položila vidličku.

„Nemusíš to jíst, jestli nemáš hlad. Můžeš si to dát později." řekla mamka a já přikývla, načež jsem se zvedla od stolu, zastrčila židli a talíř s jídlem položila na kuchyňskou linku. Vydala jsem se k sobě do pokoje a zavřela za sebou dveře.

Lhala jsem, ve skutečnosti jsem hlad měla a to velký. Ale z nějakého důvodu jsem to odmítala sníst. V hlavě jsem pořád měla Bridgetin obličej, který se mi vysmívá a vrhá po mně pohledy plné znechucení.

Bez Harryho jsem se opravdu cítila nějaká slabší a méně odolná. Dodával mi sebevědomí a sebejistotu, s ním jsem se cítila v bezpečí a nepřipadala jsem si tak strašně odporná. Chyběl mi tu, opravdu moc.

Posadila jsem se na postel a zadívala se z okna, které bylo hned vedle ní. Venku bylo počasí, které tak akorát odpovídalo mé náladě: déšť, bláto, bouřka. Tohle byla jedna z věcí, které jsem na jaře nesnášela, počasí, které se stále měnilo.

Po tvářích se mi najednou začaly koulet slzy a já se naplno rozbrečela a nesnášela se za to. Nechtěla jsem tu sedět a utápět se v sebelítosti. To dělala stará Cassidy, ne ta nová, která byla šťastná díky svému příteli. Nedokázala jsem se přenést přes všechny ty věci, které mi Bridget od začátku školního roku řekla.

Nebyla jsem tak perfektní, jako ona, ani jsem neměla hromadu kamarádek. Neměla jsem její štíhlé dlouhé nohy a vlasy až nad zadek. Byla jsem jiná.

„Když nemáš vedle sebe Stylese, jsi totální nicka. To díky němu nepůsobíš tak hrozně, protože on je oproti tobě alespoň atraktivní, a tak lidi upírají pohled na něj a tebe nevidí. Ale když jsi bez něj, naopak jsi vidět až moc. Už si to přiznej, pravděpodobně tě stále bere jen jako kamarádku, což je také nepochopitelné, ale budiž, a ze samé lítosti s tebou naoko chodí." tato Bridgetina slova mi stále zněla v hlavě.

Má pravdu, nemyslím teď tu část s tím, že se mnou chodí jen z lítosti. Bylo by ode mě sobecké, kdybych tvrdila, že mě nemiluje, protože mi to dával najevo mnoha různými způsoby a byla jsem o tom přesvědčená. Ale měla pravdu s tím, že Harry je ten důvod, proč si mě lidé začali méně všímat. Všichni koukali na něj a na mě ne, odváděl ode mě pozornost.

Zazvonil mi mobil, a tak jsem si otřela slzy a nasadila úsměv, aby Harry nic nepoznal. Naštěstí se mi to povedlo a povídali jsme si spolu až do půl jedenácté, poté Harry usnul.

Položila jsem hovor a lehla si, načež jsem zavřela oči. Cukla jsem sebou, když jsem zvenčí zaslechla hlasitý blesk. Nenáviděla jsem bouřku, vždy, když byla a já se bála, Harry mě objímal a s ním jsem se cítila vážně dobře. Ať už se mi vrátí.