beloved | h.s. ✔️

48. Kapitola

Následujícího dne nás čekal výlet na zříceninu nějakého hradu a já z toho měla opravdu radost, protože hrady a zámky jsem měla moc ráda, a tak jsem se na to těšila.

Postávala jsem v hloučku všech, kteří se již odebrali ze svých chatek a v ruce držela foťák, u kterého jsem se až teď ujišťovala, zda je vůbec nabitý. Měla jsem štěstí, byl.

,,Ahoj." pozdravil mě Harry, který zrovna přišel a dal mi na přivítanou pusu na tvář.

,,Jak tě znám, už se nemůžeš dočkat." řekl s úsměvem a já přikývla, načež jsem foťák uklidila do batůžku, který jsem měla na zádech.

,,Bude to super." řekla jsem a když se konečně i všichni ostatní dostavili na místo, mohli jsme vyrazit.

Cestou jsem fotila všechny lesy, květiny a věci, které mi zkrátka přišly hezké a líbily se mi. Udělala jsem i pár fotek Harryho, když se nedíval. Byl sakra fotogenický, i když si to sám o sobě nemyslel a vyvracel mi to. Ale já si stejně budu myslet své.

Celý výlet na zříceninu byl moc hezký a pořídila jsem spoustu fotografií, bohužel to ale nebyl tak dlouhý výlet, jak jsme všichni čekali a kdybychom teď vyrazili zpátky, byli bychom zpět příliš brzo, kdybychom naopak šli ještě někam, trvalo by to příliš dlouho, a tak jsme se jen zastavili v jedné uličce s různými obchůdky, kde jsme měli půlhodinový rozchod.

Jako správná holka, která miluje oblečení, jsem se hned šla porozhlédnout po něčem zajímavém. Vždy jsem si prohlížela různé oblečení, ale nikdy jsem si nic nekoupila, protože jsem si v ničem nepřišla dostatečně hezká. Harry si mezitím odskočil ještě za kluky z vedlejší třídy.

,,V tom bys vypadala krásně." zamumlal najednou Harry, který se tu zjevil bůhví odkud a objal mě zezadu kolem pasu, když mě přistihl, jak si prohlížím černé šaty na ramínka s délkou nad kolena, které měly ze shora až dolů ozdobné knoflíky.

,,Ne, to by mi neslušelo. Jen se tak dívám." pousmála jsem se.

,,Ale slušelo. Aspoň si je zkus." přemlouval mě a já nakonec povolila, načež jsem se šaty zalezla do kabinky.

Vylezla jsem ven a ukázala se Harrymu.

,,Co říkám, nesluší mi." uchechtla jsem se.

,,Jak jako, že ti nesluší? Vypadáš skvěle. Měla by sis je koupit." řekl.

,,Mám v tom obří prsa." postěžovala jsem si a pochybovačně se na sebe podívala do zrcadla. Zas tak velká prsa jsem neměla, ale malá taky úplně nebyla a vždy jsem chtěla mít menší. Naštěstí šaty neměly moc velký výstřih.

,,Můžeš na sobě aspoň jednou nehledat chyby?" zasmál se Harry a přistoupil ke mně. ,,Když si je nekoupíš, koupím ti je já." dodal a já zakoulela očima.

,,Dobře, tak já si je vezmu." vydechla jsem nakonec a zalezla zpět do kabinky, abych se mohla převléknout. Jednou Harryho za to přemlouvání zabiju, byl vážně hrozný, ale vždy jsem se od něj nechala přemluvit na cokoliv.

<><><>

Myslela jsem si, že si užijeme klidný večer jako včera, ale to jsem se šeredně spletla. Učitelé nás asi v půl deváté večer zavolali, ať vylezeme a poté jsem zjistila, že se právě bude konat stezka odvahy. Doufala jsem, že půjdu s Harrym, jako tomu tak bylo na adapťáku, to mě však čekalo další zklamání: každý jde sám.

„Takže, budete se držet světýlek, která budete cestou potkávat. Pokud se umíte orientovat, měli byste dojít až k jednomu posedu na úplném konci lesa. Tam na vás bude čekat jeden z nás a odvedeme si vás zpátky." řekl pan Cooper a já nervózně přešlápla z jedné nohy na druhou. Lhala bych, kdybych tvrdila, že nemám strach.

„Neboj se, to bude dobrý." řekl Harry a vzal mě kolem ramen.

„Co když se ztratím?" pípla jsem.

„Neztratíš. Vždyť jsi chytrá, umíš se orientovat." řekl a políbil mě na čelo. Přikývla jsem a povzdechla si. Ať už je to za mnou.

Do lesa nás učitelé pouštěli po jednom po určitém čase a každý jsme tam vcházeli odněkud odjinud, abychom na sebe prý zbytečně nenaráželi. Mně by to tedy zbytečné nepřišlo.

Vlezla jsem dovnitř a jelikož jsem šla ještě před Harrym, byl můj strach o to větší, protože jsem věděla, že tam ještě není a tím pádem ho ani nemůžu potkat.

Když náš třídní učitel mluvil o tom, že v lese budou světla, která nám budou ukazovat cestu, čekala jsem, že jich tu bude vážně hodně. Tak to ale nebylo a světýlek se tu nacházelo docela málo. O to ostražitější jsem byla a opravdu pečlivě se rozhlížela kolem.

Byla tu tma, začínala mi být zima a nebavilo mě to. Kéž bych tu někoho měla. Ani jsem se nesnažila zapínat si na mobilu navigaci, protože mi bylo jasné, že tu není žádný signál.

Už nějakou dobu jsem žádné světlo neviděla, a proto mi udělalo radost, když jsem před sebou konečně jedno spatřila. V dáli jsem slyšela kroky a sem tam i smích, což mě docela uklidnilo, protože jsem poznávala smích svých spolužáků a tím jsem se utvrdila v tom, že tu nejsem úplně sama.

Světla mě dovedla až někam dozadu, kde již končil les a já nadzvedla obočí, protože jsem čekala, že se tu zjeví ten posed, kde jsme se měli všichni sejít. Obcházela jsem to kolem a snažila se posed najít, ale marně.

Zkoušela jsem i volat, ale nikdo mě nejspíš neslyšel. Netrvalo dlouho a došlo mi, že jsem se nejspíš ztratila.

Cukla jsem sebou, když jsem cítila, jak mi na obličej dopadla první kapka. A potom druhá, třetí. Začalo neskutečně pršet, ale naštěstí nebyla bouřka, a tak nehrozilo, že do nějakého stromu uhodí blesk. Byla mi zima, byla jsem zoufalá, a hlavně jsem tu byla sama a nikdo mě neslyšel.