beloved | h.s. ✔️

22. Kapitola

Když jsem se druhého rána probudila, ještě stále na mně spal Harry. Jen byl v trochu jiné poloze, byl schoulený do klubíčka a částí svého břicha ležel na mém břiše, tudíž jsem se nemohla pod tíhou jeho těla pohnout. Nakonec jsem se z jeho sevření nějak vyprostila a nechala ho spát. Byl to opravdu hrozný spáč.

Šla jsem do koupelny, abych si opláchla obličej a když jsem vyšla, stála pod schody Harryho mamka.

„Dobré ráno. Harry ještě spí?" zeptala se a já přikývla.

„Můžeš se jít nasnídat, jestli chceš." usmála se na mě a já se tedy vydala za ní dolů. Posadily jsme se v kuchyni ke stolu a Harryho mamka mi vyjmenovala hned několik věcí, které si můžu vzít k snídani. S úsměvem jsem si řekla o jogurt a banán a pustila se do jídla.

„Vyspala ses dobře? A nebyla ti tam zima? Harry si vždy nechává hrozně dlouho okna na větračku a pak tam je příšerně." pousmála se a já zavrtěla hlavou.

„Ano, vyspala jsem se dobře. A zima mi nebyla, Harry mě v podstatě hřál." zasmála jsem se.

„Víš, včera jste mě neskutečně dojali. Je vidět, že mu jsi dobrou kamarádkou. Neumím si představit, že by se ještě před rokem dokázal takhle spřátelit s holkou a rozumět si s ní. Ale jak vidím, jde to. Jen chci abys věděla, že máš u nás dveře vždy otevřené a můžeš kdykoliv přijít." řekla Anne a já se na ni dojatě usmála. Byla na mě vždy moc milá a Harry měl štěstí, že měl takovou mamku. Moje byla samozřejmě taky super, ale s tátou to bylo horší. Alespoň jsem ale nějakého měla.

„Mě tu určitě pomlouváte, co?" ozval se Harryho pobavený rozespalý hlas, když se objevil mezi dveřmi.

„Srdíčko, tebe bych v životě nepomlouvala, protože jsi můj rozkošný chlapeček, který je přímo k sežrání!" zašišlala Harryho mamka a stoupla si na špičky, aby mu mohla dát pusu na tvář. Ušklíbla jsem se, když si tvář otřel a posadil se vedle mě. Nevděčník jeden.

Domů jsem se vrátila až po obědě. Nervózně jsem postávala před dveřmi a přemýšlela, co mám dělat. Věděla jsem, že procházka růžovým sadem to nebude.

Otevřela jsem tedy pomalu dveře a vešla dovnitř. Z obýváku hned vyběhla mamka s tátou. Máma měla na tváři starostlivý výraz, táta vypadal, že brzy vzteky vybuchne.

„Zlatíčko moje, tak jsi v pořádku!" řekla máma a vrhla se mi kolem krku. Jen jsem ji konejšivě pohladila po zádech a ona se odtáhla, aby se na mě očima plnýma slz mohla pořádně podívat.

„Nikdy bych nevěřil tomu, že můžeš být až tak nezodpovědná. Od včerejška umíráme strachy, neodpovídala jsi na zprávy, nezvedala telefon. Jak si to představuješ?" zavrčel táta a já mlčela.

„Jak si to představuješ, Cassidy?!" zakřičel a já sebou trhla.

„Řekla jsem, že jdu za Harrym a také jsem tam šla a doteď byla. Harryho máma mě bere úplně v klidu a nikdy by ji nenapadlo, že je mezi mnou a Harrym něco víc, nedej bože, že spolu děláme... Ani to nechci vyslovit, to, co si myslíš. Nechápu, co ti na něm tak vadí. Nikdy ti nic neudělal a ani mně nikdy neublížil. Víš, jak těžký pro mě byl začátek nového školního roku? A víš, co jsi mi řekl první den školy, když jsi odpoledne přišel domů? Najdi si kamarády. A já si jednoho našla. Myslela jsem, že budeš rád, ale to jsem se spletla. A já si nehodlám vybírat mezi tebou a Harrym, promiň, ale to neudělám." řekla jsem chladně a vyšla jsem schody k sobě do pokoje, kde jsem se zavřela a až do večera nevylezla. Vycházela jsem jen na záchod, ale koupelna byla nahoře vedle mého pokoje a rodiče byli dole, tudíž jsem je neviděla. K večeři jsem si v kuchyni jen rychle vzala kousek chleba se šunkou a několik rajčat a odnesla si to nahoru.

Možná jsem to přehnala. Možná jsem byla drzá a zlá. Ale už mě to nebavilo a rozhodně nehodlám snášet ty každodenní hádky. Přišlo mi, jako kdyby mi táta snad kamaráda nepřál. Jako kdyby chtěl, abych byla jen a jen sama.
Při té myšlence se mi nahrnuly slzy do očí, ale zamrkala jsem, abych se vzpamatovala.

Šla jsem spát poměrně brzy, protože zítra jsem musela do školy a po těch dvou nocích, co tu spal Harry a já zase u něj, už jsem byla nevyspalá. Tady jsme neskutečně dlouho hráli na kytaru a u něj jsme byli zase dlouho do noci s jeho mamkou.

Když jsem si myslela, že se tentokrát vyspím, mýlila jsem se.
Zaslechla jsem nějaké divné hlasy. Probudila jsem se a podívala se na mobil, abych zjistila, kolik je. 1:43.

Zakoulela jsem očima, když mi došlo, že táta určitě nechal zase puštěnou televizi a usnul u ní. Zvedla jsem se a došla ke dveřím, které jsem následně otevřela a chtěla jsem jít televizi vypnout. V tom mi ale došlo, že to není televize. Slyšela jsem hlasy mámy a táty. Hádali se.

Tiše jsem se zády opřela o futra svých dveří a poslouchala.

„Já vážně nechápu, proč jsi na ni, do prdele, tak neskutečně hrubý a nevěříš jí! Zkus se alespoň na chvíli zaměřit na to, aby byla spokojená tvá dcera, a ne abys byl spokojený ty!" slyšela jsem mamky zvýšený hlas a zatajila jsem dech. Nikdy na tátu neřvala. Vlastně se ani nikdy moc nehádali.

„Já na ni nejsem zlý, Elisabeth, ale myslím to dobře! Co bych asi mohl čekat od Stylese?!" zařval a já se nechápavě zamračila. Proč takhle zmínil Harryho příjmení? Co tím myslel?
Ale neměla jsem čas nad tím přemýšlet, a tak jsem poslouchala dál.

„Jsi fakt příšerně arogantní, Jamesi! Harry je očividně moc milý kluk, chová se k ní hezky a je vidět, že je to pravý kamarád. Nech tu rodinu už žít!" zařvala máma a já zaslechla cinkot klíčů.

„Mám toho všeho tak akorát po krk." zavrčel táta a já zaslechla, jak se za někým zabouchly dveře.

Podívala jsem se ze schodů dolů a pod nimi procházela mamka, zastavila se, když mě spatřila a já poznala, že pláče. Já měla také v očích slzy. Jen jsem za sebou také zabouchla a lehla si do postele. Vzala jsem mobil a roztřesenou rukou vytočila Harryho číslo. Bylo mi jedno, že jsou skoro dvě ráno. Buď to zvedne, nebo ne. A chápala bych, kdyby ne.

„No?" ozval se rozespalý ochraptělý hlas.

„H-Harry, já..." začala jsem mluvit, ale hlas se mi zlomil, když jsem začala brečet.

„Co se stalo, Cass?" jeho hlas zněl najednou mnohem probuzeněji a starostlivěji.

„Tá-Táta od n-nás o-od-odešel." řekla jsem vyklepaně a podle zvuku peřiny na druhém konci telefonu jsem poznala, že se Harry prudce posadil.

„Cože? A potřebuješ něco? Mám přijít, nebo... Já nevím, cokoliv." řekl.

„Ne, nechoď, vždyť jsou dvě ráno. Nevěděla jsem, komu zavolat. Vše ti zítra řeknu ve škole." řekla jsem a na chvíli jsem se odmlčela. „Budeš na mě prosím chvíli mluvit?" zeptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Jasně. Dokud neusneš." řekl a já se vděčně pousmála, i když to on samozřejmě nemohl vidět. Položila jsem si mobil vedle sebe na postel a lehla si. Zavřela jsem oči a poslouchala Harryho uklidňující hlas, ať na mě mluví a pomůže mi usnout.