beloved | h.s. ✔️

37. Kapitola

Ležela jsem na Harryho hrudi, bylo něco málo kolem půlnoci a poslouchala tlukot jeho srdce.

Rodiče samozřejmě ještě doma nebyli, což jsem předpokládala. Ale bylo fajn, že je táta zpět a jsou někde spolu.

„Už jsem ti řekl, jak je tvůj úsměv bez rovnátek ještě hezčí?" zamumlal Harry a já se pousmála.

„Říkal jsi to asi před půl hodinou, ale nebude mi vadit, když to řekneš víckrát." odpověděla jsem. Harry se potichu zasmál a hladil mě rukou po zádech.

„Byl jsi smutný, když jsem se s tebou rozešla?" zeptala jsem se a zvedla hlavu z jeho hrudi, abych se na něj mohla podívat.

„Cassidy..." zasténal a já na něj upřela své psí oči.

„Fajn. Byl jsem docela v háji." řekl nakonec a já se na něj pousmála, načež jsem ho pohladila po tváři.

„Proč jsi to jako nechtěl přiznat?" zeptala jsem se nechápavě.

„Nechtěl jsem před svojí holkou vypadat jako slaboch. Holky mají brečet, u nich je to normální, já mám být chlap a být silný." řekl.

„Pláč je mužný." řekla jsem a on se na mě pousmál.

Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla zaklepání na dveře. Mamky hlava se objevila mezi dveřmi.

„Ahoj, Cass, jsme do...ma." řekla mamka a nevěřícně se zadívala na mě a Harryho.

„Já myslela, že..." koktala mamka a já se zasmála.

„Jsme v pořádku, mami. Bylo to... Nedorozumění." řekla jsem a mamka se šťastně pousmála.

„Dobře. Řeknu tátovi, že spíš, jestli mu to ještě nechceš říkat." řekla mamka a kývla na mě a Harryho.

„Děkuji." zašeptala jsem a poté nám mamka popřála dobrou noc, načež zavřela dveře.

Opět jsem se opřela o Harryho hruď. Netrvalo dlouho a už jsem spala.

<><><>

Když jsem se ráno probudila, první, co jsem viděla, byl spící Harry. Vypadal tak roztomile, když spal. S úsměvem jsem ležela vedle něj, koukala na jeho krásný obličej a jemně ho hladila rukou ve vlasech. Chyběl mi. Ano, tohle naše nedorozumění trvalo jen necelé dva týdny, ale byla jsem zvyklá na každodenní komunikaci s ním a chybělo mi to.

Myslím si, že už není potřeba před tátou něco tajit. Ví to Harryho mamka, ví to moje mamka a táta je vlastně jediný rodič, který nemá tušení, co se děje. Musím se poradit s Harrym a co nejdříve to ze sebe dostat, ať už se nemusíme schovávat.

Cukla jsem sebou, když mi najednou došlo, že má dnes Harry narozeniny. Proboha, jak jsem mohla zapomenout? Neměla jsem pro něj dárek. Chtěla jsem to nechat až na později a vzhledem k tomu, co se poslední skoro dva týdny dělo, se mi to úplně vykouřilo z hlavy. Vážně jsem zapomněla na sedmnáctiny svého přítele? Jo, jsem opravdu úžasná.

Z myšlenek mě vytrhlo až Harryho zazívání. Odtrhla jsem pohled od stropu a zadívala se na něj.

„Dobré rá-"

„Harry, promiň, já jsem totální kráva!" zakňučela jsem. Harry se s nadzvednutým obočím opřel o lokty a nechápavě se na mě zadíval.

„Zapomněla jsem na tvé narozeniny." řekla jsem nešťastně.

„Když hned teď půjdu do kuchyně, stihnu ti upéct alespoň pár muffinů k snídani, než půjdeš domů." chrlila jsem ze sebe a už jsem vyskočila z postele. Když mě vzal Harry za ruku.

„Hej, zlato, klid. Důležitý je, že tu jsi se mnou. Nepotřebuju dárky ani muffiny. Stačí mi, když se mnou ještě chvíli zůstaneš v posteli." řekl a stáhl si mě k sobě, načež kolem mě omotal své paže a políbil mě do vlasů.

„Víš... Přemýšlela jsem a chtěla bych to říct tátovi. V záchvatu smutku a vzteku z té fotky s Bridget jsem to řekla mamce, takže je táta jediný, kdo o nás neví." zamumlala jsem.

„Dobře. Určitě mu to můžeme říct, nejsem proti." odpověděl Harry a já se pousmála.

Asi po dvaceti minutách jsme se sebrali a vydali se do kuchyně. Chtěli jsme se nasnídat a zároveň oznámit tátovi, že to, co mezi námi je, už není jen kamarádství.

Táta seděl v kuchyni u stolu, četl noviny a popíjel své ranní kafe, mamka byla samozřejmě na nohou už dlouho, a tak utírala prach v obýváku.

„Dobré ráno." řekl táta a odložil noviny, načež se zaskočeně zadíval na Harryho.

„Prosím, nevyšiluj. Harry tu včera spal." řekla jsem vyděšeně.

„Vždyť nevyšiluju, je mi to srdečně jedno." uchechtl se táta. „Už chápu, že jste vážně nejlepší kamarádi."

„No, vlastně jsme ti chtěli něco říct." vydechla jsem a následně si propletla s Harrym prsty na rukou.

„My už nejsme jen kamarádi." řekla jsem a táta nadzvedl obočí.

„Ou, aha. A... Jak dlouho?" zeptal se a těkal pohledem mezi mnou a Harrym.

„Měsíc. Vlastně je to dnes měsíc." řekla jsem nervózně. Naši pauzičku jsem nezmiňovala, jinak by se ještě rozčílil na Harryho, že ranil jeho malou milovanou holčičku, i když už jsem malá dlouho nebyla.

„Zlobíš se?" zeptala jsem se opatrně.

„Ne, proč bych měl? Dřív bych se asi zlobil, ale teď ne. Jestli se máte rádi, tak fajn." mávl nad tím táta rukou a já se vděčně usmála. Pochopil to.

S Harrym jsme se v klidu nasnídali a on šel poté domů, aby mohl s Anne oslavit jeho narozeniny. My dva byli domluvení, že se sejdeme odpoledne v kavárně a něco si spolu také dáme.

A já se zbytek dne radovala z toho, jak krásně se to nakonec vše vysvětlilo a jak to dopadlo.