beloved | h.s. ✔️

43. Kapitola

Už uplynul další týden a já stále měla trochu potíže s jezením. Jedla jsem, to ano, ale málo. Odmítala jsem jíst ve škole a s rodiči už jsem si večeře dávala, ale jen malé porce. Takže jediné, co jsem za celý den snědla, bylo nějaké ovoce k snídani, občas něco málo odpoledne a poté večeře. Věděla jsem, že to není úplně ideální a nemám to dělat, ale nemohla jsem si pomoct.

S Willem jsem si docela začala rozumět a trávili jsme spolu vlastně každé odpoledne, i když většinu času jsem ho doučovala fyziku. Byl milý a zdálo se, že mám nového kamaráda. Ale vážně nevím, jak to bude, až se Harry vrátí, protože to budu chtít trávit čas jen s ním a Will opět zůstane sám, což jsem nechtěla, nerada bych ho odkopla. Ale to nějak dořeším, až ta situace nastane.

„Hele, už té fyzice asi vážně začínám rozumět. Umíš vysvětlovat líp než učitelka. Děkuju." radoval se Will, když jsem mu opět řekla, že má vyplněný papír správně.

„Není zač. Snažil ses." zasmála jsem se a uklidnila učebnici fyziky do batohu. Seděli jsme spolu ve školní knihovně, kde téměř nikdo nebyl a už dobrou hodinu jsem se tu s ním učila.

Sbalili jsme si věci a poté se zvedli, načež jsme se vydali ven z knihovny. Šli jsme společně ještě ke skříňce a já si tam uklidila učebnice, z kterých jsem se dnes už doma nemusela učit.

Zabouchla jsem dvířka od skříňky a otočila se směrem k Willovi, který se na mě pousmál a přistoupil blíž.

„Vážně děkuju, ještě pár špatných známek a rodiče by mě zabili." řekl.

„Není zač." zasmála jsem se.

Will přistoupil ještě blíž a než jsem se nadála, naklonil se ke mně a přitiskl své rty na mé. Okamžitě jsem si to uvědomila a lekla se, takže jsem ho od sebe odstrčila a nechápavě se na něj zadívala.

„Co-Co to děláš?" zeptala jsem se zaskočeně.

„Já myslel, že... Bylas na mě tak milá a usmívala ses, myslel jsem... Měl jsem pocit, že máš o mě zájem." koktal nechápavě blonďák a zíral na mě.

„Promiň, ale tak jsem to vážně nemyslela. Vždyť být milá hned neznamená, že chci být něco víc. Já tohle nemůžu." řekla jsem.

„Proč nemůžeš?" zamračil se.

„Vlastně to není tak, že nemůžu, ale ani nechci. Mám přeci přítele." pokrčila jsem rameny.

„Ty s někým chodíš?" zeptal se a zdálo se, že to nechápe čím dál tím víc.

„Ano, s Harrym. Myslela jsem, že to víš." zamumlala jsem.
Will zavrtěl hlavou a zadíval se na špičky svých bot, aby se mi nemusel dívat do očí.

„Promiň." pípla jsem.

„To je jedno. Jen se mi vážně líbíš a myslel jsem, že já tobě taky. Měl jsem pocit, že chceš, abych tě políbil. Nikdy na mě nikdo takhle hodný nebyl. Jsi fakt hrozně hezká, Cassidy, koukám na tebe už od září a nikdy jsem nenašel odvahu na to, abych na tebe promluvil." zamumlal a já se cítila hrozně. Nechtěla jsem mu ublížit.

„Kéž bych našel odvahu a řekl ti to dřív než Styles. Teď to mohlo být jinak." řekl.

„To asi nemohlo. Jsi vážně fajn, Wille, víš? Ale miluju Harryho a nemyslím si, že by se na tom něco změnilo, kdybys přišel dřív než on. Navíc jsem ho znala mnohem víc než tebe, když jsme spolu začali chodit a už jsme spolu měli něco zažité. Promiň, Wille, ale ty bys to nikdy být nemohl." řekla jsem a smutně se na něj pousmála.

„Co na něm vidíš? Je to pitomý sporťák, který si myslí, že když si sundá na těláku tričko, budou ho všichni uctívat, nebo co. Máš na víc." řekl Will a já se zamračila.

„Do Harryho se nenavážej. Není to žádný pitomý sporťák. Ano, hraje fotbal, ale to nic neznamená. Harry je mnohem víc než to. Je chytrý, je hodný a to, co jsi řekl, není pravda. Vůbec si o sobě nic takového nemyslí a je vidět, že ho neznáš. Nesuď ho, když o něm nic nevíš, prosím. Miluju ho víc než cokoliv a kdyby to byl pitomec, nikdy bych si s ním nic nezačala." vychrlila jsem ze sebe. Nesnesla jsem, když takhle o Harrym někdo mluvil.

Will párkrát pokýval hlavou a poté se beze slov vydal po chodbě pryč. Párkrát jsem na něj zavolala, ale nevnímal mě, a tak jsem se také vydala domů.

<><><>

„Wille, promiň, nechtěla jsem ti ublížit. Můžeme být dál kamarádi, ne?" napsala jsem mu, když jsem večer už ležela v posteli.

„Tak to asi těžko, že jo..." odepsal.

„Proč ne? Vážně je mi to líto a nechtěla jsem, ale musíš respektovat to, že už někoho mám a nechci nic měnit, miluju ho, tak to prosím respektuj." odepsala jsem mu a nervózně se kousala do rtu. Nesnášela jsem pocit toho, že jsem mu třeba ublížila.

„Prostě to takhle nejde, co na tom nechápeš? Nemůžu ti říct, že se mi líbíš, ty mi řekneš, že máš kluka a dál se chovat, jako kdyby se nic nestalo. Vyber si, buď já nebo on. A nemusíš mi pořád opakovat, jak ho miluješ, díky." napsal a mně se rozbušilo srdce.

Samozřejmě, že mi bylo jasné, koho si vyberu a vůbec jsem nad tím nepřemýšlela. Jen jsem nevěděla, jak mu to napsat.

„Harry." odpověděla jsem nakonec jednoslovně.

Zobrazeno. Už nic nenapsal.

„Prosím, napiš něco." řekla jsem nahlas sama pro sebe.

„Tak si naser, Evansová. Ale věř, že to nenechám jen tak." odepsal a mně přejel mráz po zádech. Co tím myslel?