beloved | h.s. ✔️

17. Kapitola

Druhého dne jsme měli projektový den. Mívala jsem projekťáky docela ráda, dokud jsem nepřišla na střední školu. Vždycky jsme museli udělat skupinky a pokud dnes skončím ve skupince s Bridget, trefí mě.

Když jsem vešla do třídy, navázala jsem na chvíli s Harrym trapný oční kontakt, ale jinak jsme spolu za celý den nepromluvili. Chtěla jsem se omluvit, ale nesebrala jsem odvahu na to, abych to udělala.

K mému potěšení jsme dnes žádné skupinky dělat nemuseli, a tak jsem se ani nemusela s nikým dohadovat a přít.

Poslední hodinu nám zbylo nějakých dvacet minut do konce, a tak nám náš třídní řekl, ať si děláme, co chceme.
Bridget všechny svolala na zem na hru pravda nebo úkol. Neměla jsem to ráda, ale byla bych jediná, kdo by trapně seděl v koutě. Ale třeba se na mě nedostane.

Posadili jsme se do kroužku a Bridget se na nás na všechny podívala.

„Je nás tu moc a točit flaškou by nám přidělávalo moc práce, nakonec bychom nic nestihli. Takže to uděláme tak, že kdo se bude chtít někoho na něco zeptat nebo mu dát úkol, ozve se." zavelela a všichni souhlasně zamumlali.
Samozřejmě chtěla Bridget začít.

„Evansová, pravda nebo úkol?" řekla falešným sladkým hlasem a já polkla.

„Pravda." řekla jsem nakonec po chvilce přemýšlení.

„Už ses vůbec někdy s někým líbala?" zeptala se tlumeným hlasem, aby to Cooper neslyšel.

Zkoprněla jsem a kousla se do rtu. Cítila jsem na sobě přilepené páry oči mých spolužáků a nevěděla jsem, co odpovědět.

„Ano." odpověděla jsem nakonec a všichni si mezi sebou začaly něco pochybovačně mumlat.

Na pravdu nebo úkol se ptalo asi dalších pět lidí, když v tom se opět ozvala ta, kterou jsem nesnášela z této třídy nejvíc.

„Evansová, mám pro tebe ještě něco." řekla a namotala si pramen vlasů na prst.
Já jen odevzdaně přikývla.

„Už jsi někdy-" začala, ale někdo ji přerušil.

„Přestaň, Bridget. Zeptej se i někoho jiného. Ji už jsi za celou tu dobu, co chodíme sem do školy, týrala dost." řekl Harry a já se na něj vděčně pousmála. Neviděl to, mým směrem se vůbec nepodíval. I když se vlastně divím, že se mě po včerejšku ještě zastal.

Doma jsem si sedla ke stolu, pustila si seriál a vzala svůj blok. Začala jsem si sepisovat poznámky k mé detektivce, kterou už jsem tak dlouho psala. Možná jsem někomu za blázna, že to celé píšu ručně. Ale vyhovovalo mi to víc, mohla jsem si to tak brát do školy a psát i tam.

Cinklo mi na mobilu oznámení z messengeru, a tak jsem odložila propisku, abych se mohla podívat.

„16:00 v kavárně.
- H."

Vážně se se mnou chce Harry vidět? To se divím. Bylo mi jasné, v jaké kavárně, protože u nás ve městě jich moc nebylo a tahle byla jediná, kam jsme s Harrym chodili.

Převlékla jsem se tedy z tepláků zpátky do džínů, oblékla jsem si bundu a seběhla schody.

„Jdu ven." zavolala jsem na svou mamku, která v kuchyni vařila a ona jen souhlasně zamumlala.

Bylo už 15:40 a tak jsem nasadila rychlochůzi, abych ho vůbec stihla.

Vešla jsem do kavárny a nebylo vůbec těžké Harryho najít. Seděl na našem typickém místečku v rohu místnosti s mobilem v ruce.

„Ahoj. Přišla jsi." řekl a já přikývla.

„Ano, přišla." odpověděla jsem a posadila se naproti. Když přišla servírka, objednali jsme si každý něco k pití a Harry se dal do řeči.

„Promiň, choval jsem se včera jako pitomec." řekl a zoufale se na mě pousmál.

„Ne, neomlouvej se. To já se chovala jako kráva. Neměla jsem na tebe být tak hnusná, nic jsi neudělal." odpověděla jsem a očima propalovala desku stolu.

„Neměl jsem tě odkopnout. Ernie je fajn, ale není to můj kamarád. Ti už mi nezbyli. Měl jsem si víc vážit toho, že se mnou chceš trávit čas. Navíc jsem ti to s tou kytarou vážně slíbil. Takže... Jsme doufám v pohodě?" zeptal se váhavě a já vzhlédla.

„Jasně." odpověděla jsem s úsměvem.

Následující hodinu jsme si v kavárně povídali a po zaplacení mě Harry doprovázel domů.

„Cass? Ty ses nikdy s nikým nelíbala, viď?" řekl s lehkým úsměvem na rtech. Napřed jsem nechápala, proč se mě na to ptá, ale pak jsem si vzpomněla na dnešní pravdu nebo úkol.

„Jasně, že jo." řekla jsem a odvrátila hlavu, aby neviděl, že rudnu.

„Mně to můžeš říct." rozesmál se a já se na něj otočila.

„Fajn, tak ne. Spokojený?" vyplázla jsem na něj jazyk a on se znovu rozesmál.

„Nechápu, proč se za to stydíš. Vždyť to je normální, určitě se někdo najde." odpověděl a dal mi ruku kolem ramen. Já mu tu svou dala kolem pasu a pokračovali jsme dál ke mně domů. Prosím, ať už vše zůstane tak, jak to je a nehádáme se.