beloved | h.s. ✔️

5. Kapitola

Následujícího dne jsem měla od devíti, a tak jsme si užila o hodinu delší spánek. I když pravdou bylo, že mi nikdy vstávání vlastně nevadilo. I o prázdninách jsem byla vzhůru už v sedm.

Oblékla jsem se a s úsměvem jsem se vydala na autobus. Dnes jsem měla podivně dobrou náladu a vážně jsem netušila proč. Asi jsem si začala uvědomovat, jak dětinský byl včerejší incident s Bridget. Přece mě nerozhodí jeden z mála jejích pitomých komentářů.

Vešla jsem do třídy a posadila se na židli. Z batohu jsem vytáhla knihu a jelikož tu můj soused ještě nebyl, natáhla jsem si nohy na jeho židli a začetla se.

Byla jsem do knihy tak neskutečně zažraná, že jsem si ani nevšimla, kdo přišel.

„Kušuj s těma hnátama." ozvalo se pobaveně a já zabodla pohled do kudrnatého kluka stojícího přede mnou.

„Tak to pardon, ty mi tak máš co říkat." řekla jsem kousavě a položila nohy na zem. Ale věděla jsem, že to myslí jako srandu, a tak jsem se následně pobaveně ušklíbla.

„Už je ti dobře?" zeptal se Harry, když si vyndal na lavici učebnici češtiny a usadil se na své místo.

Věděla jsem, že naráží na včerejšek. Podívala jsem se na něj a s lehkým úsměvem přikývla. Pořád jsem tak nějak neměla odvahu na to, abych s ním mluvila. Stále jsem neměla dobrý pocit ze všech na téhle škole a vztahovalo se to bohužel i na něj. Tušila jsem, že bude jiný než ostatní, ale stejně jsem to nedokázala a nevěřila mu.

Ještě ani nezazvonilo a mezi dveřmi se objevil pan Cooper. Očima vyhledal Harryho, kývl na něj a rukou mu ukázal, aby šel za ním. Nechápavě jsem jejich rozhovor pozorovala. Samozřejmě jsem nepoznala, o čem se baví. Viděla jsem jen jak se na něj Harry zmučeně dívá, následně zavrtěl hlavou a poté sklopil hlavu a přikývl. Když odcházel ode dveří, protočil oči v sloup.
Strašně mě zajímalo, o čem se bavili, ale neměla jsem tu odvahu se zeptat.

Po hodině angličtiny si nás však Cooper zavolal oba. Napadlo mě, že je to kvůli mé včerejší nevolnosti. Třeba mu paní Smithová něco řekla a on se mě chce jen na něco zeptat.

„S Harrym už jsem o tom mluvil před hodinou, ale potřebuji se samozřejmě zeptat tebe a musím mít tvůj souhlas. Paní učitelka McCoyová mě informovala o tom, že Harryho výsledky z fyziky nejsou v poslední době nic úžasného a na to si jeho matka stěžovala. Proto mě napadlo, zda bys ho nemohla doučovat. Je mi jedno jaký den, to si vyřešte spolu. Souhlasila bys?" zeptal se mě Cooper.

Váhavě jsem se na oba podívala a kousla se do rtu. Ne že by mi vadilo někoho doučovat, to vůbec. Spíš jsem měla strach, abychom se tam třeba nedohadovali.
Nakonec jsem však přikývla.

„Super. Vše kolem si dohodněte mezi sebou. Já už letím ke třeťákům." mrkl na nás a vydal se ze třídy pryč.

Dohodli jsme se s Harrym, že začneme hned dnes odpoledne. Sešli jsme se v jedné ze starších učeben, které nikdo nepoužívá a posadili se do lavice naproti sobě.

„Dobře, tak předtím, než začneme by bylo asi dobré stanovit si dny, kdy tě budu doučovat. Myslím si, že by to měly být nejméně tři dny v týdnu, jeden je moc málo." řekla jsem a on se na mě vyděšeně podíval.

„Ježíši, nebuď tak hrr! Dva dny, víc ne." řekl a opřel se dramaticky zády o židli.

„Dobrá, tak dva. Máš čas v úterý?" zeptala jsem se a u toho jsem měla svůj pohled upřený do bloku, kam jsem si chtěla zapsat poznámky.

„Fotbalový trénink. To bys mohla vědět, když chodíš sem do školy." rýpnul si a já se na něj podívala s nadzvednutým obočím.

„Nezajímám se o to, kdy má trénink školní fotbalový tým. Co pondělí?" zeptala jsem se znovu a on neochotně přikývl.

Zapsala jsem si tedy do bloku pondělí od půl páté do půl šesté a zamyšleně jsem hryzala propisku.

„Ve středu nemůžu, jdu za dědou do domova důchodců. Hodí se ti čtvrtek?" otázala jsem se a už jsem opět viděla ten jeho výraz, který značil, že je zase něco špatně.

„Zase fotbal až do sedmi. A v pátek taky nemůžu." zamumlal a u toho zíral do mobilu.

Zabodla jsem do něj svůj pohled a měla jsem pocit, že ho za ten jeho ksicht brzy nakopnu.

„A nemůžeš si ten trénink o něco zkrátit? Stačí o půl hodiny, abychom mohli v půl sedmé začít." zaškemrala jsem a na jeho výrazu bylo vidět, že mu mozek jede na plné obrátky.

„Dobře, zkusím se zeptat." přikývl nakonec a já si zapsala do bloku i čtvrtek.

S ním je domluva, že se líp domlouvá se zdí. Jestli bude takhle otrávený po celou dobu našeho doučování, tak to potěš koště.