beloved | h.s. ✔️

6. Kapitola

Následujícího dne jsem měla doučovat Harryho. Seděla jsem v učebně, ve které jsme se měli sejít a netrpělivě na něj čekala. Vlastně jsem ani nevěděla, zda mu Kent, který byl kapitánem, povolí jít dříve z tréninku. Chodila jsem tam a zpět po třídě a upřela pohled na své hodinky. Šest třicet sedm. Už by tu měl sedm minut být. Počkám do šesti padesáti a pokud nepřijde, půjdu domů. Koneckonců je to jeho problém, to on potřebuje něco doučit a měl by se přizpůsobit.

Uběhly asi dvě minuty, když se rozrazily dveře.

„Promiň za zpoždění, jinak to nešlo." vychrlil ze sebe Harry.

Chtěla jsem mu už říct, ať příště laskavě přijde včas, když v tom jsem si všimla jeho obličeje. Z nateklého rtu mu tekla krev, která kapala na jeho bílé tričko.

„Co se ti stalo?" zeptala jsem se.

„Kent měl problém s tím, že budu chodit z tréninku dřív a trochu jsme se chytli, to je celé. Neřeš to." mávl rukou, posadil se na židli a z batohu si vytáhl sešit s propiskou.

„Říkáš "trochu"?" otázala jsem se s nadzvednutým obočím a posadila se naproti němu.
Vzhlédl ke mně a jeho pohled naznačoval, že to nemám dál rozebírat. Dala jsem mu tedy radši pokoj a začala se s ním učit.

Napsala jsem mu nějaké příklady a úlohy, které měl vyplnit a mezitím jsem si otevřela knihu a začetla se.
Když jsem vzhlédla od stránky, všimla jsem si, jak si s papírem láme hlavu. Jednu nohu měl na zemi, druhou skrčenou na židli a o koleno si opíral bradu. Kousal konec své propisky a zíral do papíru takovým způsobem, že to vypadalo jako kdyby chtěl papír svým pohledem propálit.

„Nějaký problém?" zeptala jsem se.

„Ne. Tedy, už to mám, ale přijde mi to celý nějaký divný. Moc mi to tu nesedí a... Nevím, koukni se ty." řekl a přisunul ke mně papír.

Zadívala jsem se na to, co tam napsal a nepatrně jsem se zamračila.

„To první vypadá dobře, u toho druhého bych to ještě poupravila, ale jak jsi přišel na tu trojku a čtyřku?" položila jsem mu otázku a zadívala se na něj.

„Já nevím. Říkám ti, že tomu nerozumím. Kašleme na to, tohle nepůjde." trhl rameny a vyskočil na nohy, načež si přehodil přes rameno svůj batoh a z lavice si vzal mobil.

„Jsi hrozný nervák, to to chceš jako vzdát po tom, co se ti jednou něco nepovedlo? Tak proč jsi to doučování vůbec chtěl?" rozhodila jsem rukama a nasadila pohled aneb vůbec jsem kvůli tobě nepřehodnotila všechny své plány. Ne že bych jich tolik měla, neměla jsem kamarády, tudíž ani žádné aktivity s nimi, ale místo tohoto jsem se mohla věnovat například čtení, kreslení nebo jsem si mohla poupravit sešity, jelikož hlavně matematika u mě doopravdy vypadala příšerně.

„Já to nechtěl, to rodiče. Nějak bych to zvládl sám, ale oni trvají na tom, že mě musíš doučovat." řekl nevrle.

„Dobře, chápu. Pokud v tom nechceš pokračovat, řekni jim to, a hlavně jim nelži, že sem chodíš, když to nebude pravda. Ale být tebou, tak si sednu na zadek a snažím se. Matika ti jde, viď? V té jsi nejlepší ze třídy. Tak přece ti nebude fyzika dělat takový problém. Věřím, že to zvládneš. Možná ti to nepůjde hned, ale já ti slibuji, že ti pomůžu a časem to vyjde." řekla jsem a lehce se na něj usmála.

Chvíli mě pozoroval a bylo vidět, že přemýšlí, zda má zůstat. Koukal na mě, hryzal se do spodního rtu a nervózně si prohrábl vlasy.

„Jsi hrozná." řekl nakonec, ušklíbl se a vrátil se na židli.

Když jsem odcházela ze školy, procházela jsem kolem autobusové zastávky. Všimla jsem si, že tu stojí Kent, a tak jsem se za ním vydala.

„Kente? Můžu na chvíli?" zeptala jsem se opatrně a on znuděně vzhlédl od obrazovky svého mobilu.
Kývl na mě, abych pokračovala.

„Vím o tom, co se dnes stalo s Harrym a nelíbí se mi to. On za to nemůže, to já. Já jsem to takhle rozplánovala a doporučila mu, ať chodí z tréninku dřív. Sice se s ním v jednom kuse dohaduju, ale nezasloužil si to. Až budeš mít příště problém s jeho dřívějším odchodem, jdi nejprve za mnou." řekla jsem a srdce mi bušilo jako splašené.

Nesnášela jsem tyhle situace, když musím mluvit na někoho, koho sotva znám. Jsem s Kentem ve třídě ani ne měsíc a není mi moc příjemné s ním mluvit.

„Ach jo, vy holky fakt nerozumíte fotbalu, ale vůbec. Nechápete, jak moc je to důležitý a jak důležití jsme pro tuhle školu. Jestli chce Styles pokračovat ve fotbale, ať skončí s tím jeho pitomým doučováním." odsekl Kent a zabodl do mě svůj naštvaný pohled.

„Jsi idiot." odfrkla jsem si, otočila se a vydala jsem se pryč.

„O tom doučování nikomu ze třídy neřeknu, protože je to trapný, takže jsem ještě hodnej Evansová, to mi věř!" zavolal za mnou a já jen naštvaně zavrtěla hlavou. Idiot, co říkám.