beloved | h.s. ✔️

21. Kapitola

Druhého dne jsem se vzbudila vcelku brzy, za to Harry chrápal dlouho. Ale nevadilo mi to, jen ať se vyspí. Dnes to pro něj nejspíš bude těžké. Neumím si představit, že bych přišla o tak důležitou osobu, jako je táta. Zadívala jsem se na spícího Harryho a pousmála se. Když spal, vypadal spokojeně. Jako kdyby neměl žádné starosti a nic ho netrápilo.

Zvedla jsem se a šla do kuchyně, abych mu udělala snídani. Určitě bude co nevidět vzhůru.

Když jsem přišla, doopravdy už seděl na posteli s mobilem v ruce.

„Dobré ráno, ospalče. Je půl jedenáctý, vyspinkanej?" zeptala jsem se pobaveně a on přikývl, načež zazíval.

Dala jsem mu jeho míchaná vajíčka a posadila se vedle něj na postel.

„Až se najím, asi už půjdu domů. Máma už psala, že je doma. Raději s ní dnes budu, vím... Vím, že to potřebuje." řekl Harry a já souhlasně přikývla. Chápala jsem ho.

Jakmile odešel, šla jsem si pustit seriál. Včera jsem to nestihla, protože jsem byla s Harrym, ale dnes se můžu v klidu koukat.

Rozvalila jsem se na postel a dveře jsem nezavírala, tudíž mě nepřekvapilo, když se mezi nimi objevila má kočka. Normálně se mamka zlobila, když jsem ji pustila k sobě do pokoje, ale teď by to snad vadit nemuselo. Vždyť to nezjistí.

„Pojď sem, Lizzie." zavolala jsem a má siamská přítelkyně vyskočila za mnou na postel.
Vzala jsem si ji do rukou a pustila seriál. Dneska si to váleníčko užiju.

Kolem čtvrté odpoledne konečně přijeli rodiče a mamka se vrhla na vaření večeře.

Zalezla jsem do koupelny a začala si prohlížet svůj obličej. Bože můj, zbavím se někdy těch podělaných pupínků?!

„Cassidy, pojď se najíst!" zavolal táta.

„Už jdu!" zavolala jsem nazpět. Když jsem však slyšela kroky po schodech, zakoulela jsem očima. Zase mě neslyšel.

Udělala jsem si drdol a šla do svého pokoje, protože mi bylo jasné, že tam za mnou táta zamířil, aby mi vyčetl, že jsem se ještě neodebrala do kuchyně.

„Cassidy, můžeš mi to nějak vysvětlit?" zavrčel táta, když jsem vešla do dveří. Napřed jsem nechápala, o čem mluví, potom jsem si však všimla černého trička, které držel v ruce.
Bylo Harryho, včera v něm přišel a po tom, co si ho na noc sundal, ho tu očividně omylem nechal ležet a ráno si vzal čisté.

Mezitím už se ve dveřích objevila i mamka.

„Je Harryho, spal tu." řekla jsem.

„Jak jako, že tu spal?!" zvýšil táta hlas.

„A o co jde? Nechápu, proč z toho děláš takový haló! Už tu přeci předtím spal dvakrát, je to můj kamarád a nevidím na tom nic špatného." založila jsem si ruce na prsou a táta se zatvářil ještě víc naštvaně. Chtěla jsem pokračovat, ale přerušil mě.

„Ale to je něco jiného, zeptala ses, jestli tu může spát, a navíc jsme byli doma! Co si mám jako myslet, když jsi počkala, až odjedeme a pak sis ho sem přivedla?!" rozhodil táta rukama a já zavřela oči, napočítala do tří a pak je zase otevřela.

„Kdybys mě předtím nechal domluvit, dozvěděl by ses, že jsou to dnes tři roky od doby, co mu zemřel táta a on nechtěl být v noci sám." řekla jsem ledově klidným hlasem a tátovi ruka s tričkem poklesla. Prosmekla jsem se kolem něj a začala si do látkové tašky dávat nějaké věci.

Máma, která stála za tátou, měla v očích slzy. Měla Harryho ráda a vždy jí ho bylo líto. Nejspíš ji teď mrzelo, že tátu nezarazila.