𝐃𝐞𝐣𝐚 𝐕𝐮 / Marauders, Dcera Siriuse Blacka

můj nejlepší přítel

Pohled Siriuse
Jediné světlo, které osvětluje můj pokoj proniká skrze klíční dírku ve dveřích. Celý náš dům je chladný a skoro bez života. Devět z deseti případů by se takto dalo označit za divné, bohužel pod střechou mé rodiny se hrdě tyčí ten desátý případ. Jsme totiž Blackovi, čistokrevný kouzelnický rod, který soudě podle mých rodičů nemá slitování. Mé jméno je Sirius Orion Black a toto je můj příběh.

Je mi teprve jedenáct let a už vím, že jsem jiný než mý rodiče a můj mladší bratr. U mého bratra je to lehce diskutabilní. V momentech, jako je například tento, mi můj vnitřní hlas říká, že můj bratr uvidí jednoho dne věci tak, jak je vidím já.

Slyším vrzání staré chladné podlahy, pravděpodobně pod chodidly mého brášky. Často za mnou chodí spát do postele, když se bojí že mu "mudlové pod postelí" v noci ukousnou patu. Když jsem si z něj dělal legraci a tuto báchorku mu navykládal, nedošlo mi, že kvůli tomu budu mít noc co noc v posteli okupanta.

"Siriusi, já se bojím" šeptá mi můj desetiletý bráška s vyděšeným výrazem na tváři. "No co s tebou, tak sem pojď" řekl jsem. Hold co si zaseju, si musím sklidit. Neříkám, že já se tmy nebojím, ale nepotřebuju kvůli tomu lézt do cizích postelí. Na překonání strachu mám svého plyšáka, černého pejska a říkám mu Rafael. "Mám tě rád Siri" řekl a usnul. "Já tebe Reggie" odpověděl jsem a také odplul do říše snů.

Svého bratra mám rád více než cokoli, nedopustil bych, aby se mu něco stalo. To je důvodem, proč vždy všechno vezmu na sebe a vždy se ho zastanu a pomůžu mu. Je také můj nejlepší přítel. Kdybych jen věděl, že moje starostlivost bude jednou hlavní příčina toho, že se můj bratr nebude umět bránit a komukoliv nikdy postavit. Někde v hloubi duše jsem věděl, že se mi to jednou vymstí, ale bylo mi to jedno.

Jedenácté narozeniny, to znamená jediné, nástup do Školy Čar a kozel v Bradavicích. Těšil jsem se, že vypadnu od svých šílených rodičů posedlých čistou krví. Taková byla celá moje rodina, všechny jsem je nenáviděl. Já stejné názory nesdílel a to mi vysloužilo tresty od mé příšerné matky v podobě kledby cruciatus.

Rodiče i bratr hrdě stáli na nástupišti 9&3/4. "Dostaň se do Zmijozelu a nebav se s mudlovskými šmejdy!" křičí na mě otec. "Dej nám konečně záminku, být na tebe pyšní" překřikuje ho matka. Radši jsem jim vše odkýval, aby mi dali pokoj. Vešel jsem do vlaku, našel jsem jedno přijatelné kupé, ve kterém sedí zrzka a kluk s mastnými černými vlasy a vyrazil vstříc nové životní kapitole. Mého bratra tato šaráda čeká příští rok, ale ten je jistě poslechne, narozdíl ode mě. Tu provokaci mám v povaze, co se dá dělat. Zmijozel je jeden ze čtyř kolejí ve škole. Celá moje rodina v něm studovala, ale já mířím jinam. Chci se dostat do Nebelvíru! Chci tuto nesmyslnou rodinnou tradici porušit, byť za to budu mít doma ještě větší peklo, ikdyž to snad více už ani nejde.

"Ahoj, můžu si přisednout?".. "Všude jinde je plno" kouká na mě kluk s kulatými brýlemi s rozčepýřeným hnízdem na hlavě. Jeho věta mě probudila z mého rozjímání. "Jasan, klidně si sedej" povídám mu. Oba se podíváme na dvojici sdílecí s námi kupé. Je jim jedno, že spolu vedeme konverzaci a dále si něco šuškají. "James Potter" představí se mi s úšklebkem, který se mi zalíbí. "Sirius Black" odpovím mu. "Hele, ty máš rád famfrpál?!" vypálím na něj, jelikož jsem si všiml časopisu, který James vlastní. "Heh, jsem jím přímo posedlý!"odpoví mi a mě dojde, že se právě dívám na svého nového nejlepšího kamaráda.

Oběma se nám rozjede úsměv na tváři a pusa se nám nezavře. "Chtěl bych do Nebelvíru, stejně jako mý rodiče" když tu najednou se ozval ten divný kluk s mastnými vkasy. "Jedině hlupák by šel do Nebelvíru, já chci do Zmijozelu" štěkne. "No celá moje rodina chodila do Zmijozelu" odpovím a svěsím hlavu. "To jsem si začínal myslet, že budeš normální" vysměje se mi James.

"Hodlám tu tradici porušit" a ušklíbnu se. "Já bych radši opustil školu, než být ve Zmijozelu!" směje se James. A ten divný kluk si odfrkne. "Hej ty, máš s tím nějaký problém?" zeptám se ho. "Ty budeš rád, když tě vůbec někam zařadí!" směje se James na celé kolo. Smích jsem v sobě neudržel a taky propukl v záchvat smíchu. Načež se jak ten kluk, tak i ta zrzka, která Jamesovi padla do oka, sebrali a odešeli.

Takto začalo mé dlouholeté přátelství s Jamesem Potterem.