𝐃𝐞𝐣𝐚 𝐕𝐮 / Marauders, Dcera Siriuse Blacka

už mi říká jen příjmením

Peklo. Tak by se dalo shrnout posledních pár dní. Za týden jsou Vánoce. Přesne před týdnem jsme se ráno s klukama vzbudili. Den před tím mi Harry řekl, že ty výhrůžky od Ath byly jen plané řeči. Opak byl pravdou. Probudilo mě Ronovo pištění. Otočil jsem se a viděl Rona celého od pavučin. Z jeho postele se na něj snášeli pavouci a na chvíli jsem myslel, že je to jeho konec.

Harry byl celý poštípaný a všechno ho svrbělo. Když kluci vstali z postele, začali skákat po podlaze a řvali jak strašně to pálí. Po chvíli je začaly pronásledovat zmenšeniny zlatonek, které je různě tahaly a polévali je medem. Podlaha byla asi začarovaná, aby pálela. Mně se ale nestalo nic.

Kluci už chtěli jít za Hermionu s ní mluvit, ale jen co vešli na schody, tak se proměnily ve skluzavku. Sjeli bleskově dolů a za jízdy se na ně sneslo peří. Dojeli do společenky a chudáci se dole bolestivě vymleli. Skluzavka se proměnila zpět ve schody a já je mohl sejít.

Zrak se mi zastavil na Hermioně, která už ve společence byla. Měla natupírované vlasy, dva přední zuby jako králík a měla na sobě navlečený zelený svetr který ji obepínal jako svírací kazajku, takže nemohla hýbat rukama. Měl na sobě nápis Pravá Stvůra.

Všichni byli naštvaní, ale když se rozhlédli po společence, tak byli k smrti vytočení. Na stěně byl obří plakát a na něm stálo, že Zmijozel pozdravuje Nebelvír, a že se těší na dnešní zápas. Já na to raději nic neřekl. Straší děti plakát strhly a vyhodily a já pomohl svým kamarádům se umýt a uklidit.

"Ještě že je dneska sobota. Jste už v pohodě?" zeptám se. "Jojo, už nám nic není" odpoví mi Hermiona a přisedne si ke mě na postel. "To snad ne!" vykřiknu. Stoupnu si a podívám se na zem k mému nočnímu stolku. "Můj hrníček je rozbitý" povím sklesle. Asi se v tom ranním zmatku rozbil.

"A máme tu další famfrpálový zápas! Nebelvír je nachystaný na zápas a už se sem řítí i Zmijozel! Potlouk je vypuštěn a utkání začíná" komentuje zápas Lee. "Pojď Harry! To zvládneš!" povzbudím přítele.

"Počkat? Kde je hlavní odrážečka Blacková? Proč je na tribuně? No jo, mladá láska! Theodor Nott jí očividně přeje hodně štěstí do zápasu. To ne, ona skočila z tribuny a nasedla na koště až za letu! Vážení dnes se asi máme na co těšit!" začal Lee komentovat zápas. Po chvíli celý Nebelvír věděl, že jsme zápas projeli.

"Blacková sundala Freda Weasleyho! Vrazila mezi hlouček nebelvírských a odpálila je jako kuželky. Vybíjí Raremurkové cestu přímo k brankáři! Reremurková střílí a scooruje! Zmijozel vede 210:30. Ale ne! Zdá se mi to nebo Malfoy vidí zlatonku! Míří k zemi a pere se s Potterem! Tak který ji chytí?!" ječí Lee do mikrofonu.

"A máme vítěze! Zmijozel vyhrál!" řve Lee znechuceně. Hlavu jsem si položil do dlaní. My opravdu prohráli? To není možné! Celý zmijozelský tým litá po hřišti a vypouští ohňostroje.

Tady to začalo. Po tomto zápase Hermiona, Harry a Ron měli teror. Báli se vyjít z pokoje a nikdy nešli nikam sami. Protinožci jim stále dělali nějaké naschvály. Harry týden chodil o hladu, protože měl strach, že by se mohl otrávit. Měl začarované boty, které chodily za něj a on nemohl ovládat, kam jde. Skončil v Černém jezeře. Ron se bál usnout, protože po pavoucích se na něj každý ráno sesypala další havěť. Všechno Hermionino oblečení bylo náhle zelené.

"Ještě že už jedeme večer domů" řekne Harry. A my všichni souhlasíme. "Ale to ne!" vyjekne Ron a schoval se pod stůl. Ath k nám přišla a sedla si za mnou. "Ahoj, mám pro tebe něco k Vánocům" a podá mi zabalený balíček. Uvědomil jsem si, že mi Ath ještě za celý dva týdny nic neudělala. Teď má poslední šanci napálit i mě.