𝐃𝐞𝐣𝐚 𝐕𝐮 / Marauders, Dcera Siriuse Blacka

zdrhej!

Pohled Robina
V mudlovském Sirotčinci st. Vladimira jsme s Athenou strávili už dva roky. Nachází se na rusko-běloruských hranicích uprostřed ničeho. Nechápeme, proč nás sem babička poslala, asi aby se nás zbavila. Vypadá to tu spíše jako ústav, než sirotčinec. Rusky umíme už plynule, ale mezi sebou mluvíme anglicky, aby jsme to nezapomněli. Nemáme kamarády, na večeři máme krysy, tedy doufáme, že je to nějaký potkan a starší děti mizí.

Ukázalo se, že nejsem jediný, kdo si z domu něco také vzal. Athena ukradla svému otci půlku skříně. Respektive trička s mudlovskými skupinami, koženou motorkářskou bundu a také MP3 přehrávač a sluchátka. Její otec byl asi sběhlý v hudbě a ona se tím nakazila. Její oblíbená kapela je ACDC a já musím uznat, že jsou moc dobří. Taky už si na nic nehraje, více si dovoluje, užívá si a cvičí.

V sirotčinci jsme si získali respekt díky kouzlům, o kterých nikdo neví a také díky tomu, že Athena jednou jednomu staršímu klukovi rozbila ciferník. Rozvinul se u ní i smysl pro humor. Když jsem se jí ptal, kde všechny ty věci ukradla, tak mi řekla, že je vzala nějakýmu ruskýmu mafiánovi. Je z ní celkem drsňák. Na to, že je nám teprve skoro devět, jsme mnohem vyspělejší než naši vrstevníci. Já se zde zapsal jako podivín, který prý upsal duši ďáblu, protože umím věci, co ostatní ne. Ve skutečnosti jen používám bezhůlkovou magii. Babička nám pořídila hůlky, aby nás mohla více vzdělávat. Tady je vytahujeme jen, když jsme si jisti, že nás nikdo nevidí. Jinak je nosíme vždy u sebe, ale vzděláváme se z našich knížek společně pod rouškou noci.

Athena je tady ten hlavní drsňák, které se bojí i starší děti. Kouří, pije vodku, na tričku má americkou kapelu a nosí koženou bundu, ve které plave, ale zase vypadá větší a děsivější. Díky tomuto si tu na nás nikdo netroufne. S její životosprávou nesouhlasím, ale ona si dělá co chce. Nejspíše to má co dělat s těmi večery ve sklepení. Ublížilo jí to více než jen fyzicky, ale snažím se jí pomoct. Díky tomu, že ji už nikdo neterorizuje se více směje, urvala se ze řetězu a usmyslela si, že zjistí, co se děje s těmi dětmi, co mizí. Je z ní dobrodruh. Jsme nejlepší přátelé a nic nás nerozdělí. Tady v tomhle ústavu se to jen potvrdilo.

Pohled Athény
Musím na to přijít. Čert ví, co s nimi tady to pochybné vedení dělá. Ale nám dvěma se nic nestane. Zatím máme čas, protože mizí ti starší. Taky nás to čeká, ale já to nedopustím. Robinovi se nesmí nic nikdy stát! Mám stopu. Díky šachtám se můžu dost tam, kam přes chodbu nikoliv. Někdo by mě viděl, takhle jsem jak Batman. Sleduju jednu ženu, co tu pracuje. Před chvílí odvedli další děti.

Sleduju ji, jak přešla do místnosti, kde na ni čeká nějaký muž. "Sire, vaše objednávka je už nachystaná, vytříděná a čeká už pouze na převoz" poví ta nána, která si říká hlavní vychovatelka. Ale co s nimi dělají? Kam je vozí? To si je chce hodit do kotlíku jako Baba Jaga, nebo co?

"Výborně a jaká byla úspěšnost?" zeptá se ten muž. "Jako vždy nízká, ne každý má vámi požadované předpoklady" odpoví mu a mě přejede mráz po zádech. Co tím myslí? A co se děje s někým, kdo nemá ty předpoklady? Říkám si v hlavě. "Doufám, že se do svítání zbavíte těl. Nechtěl bych, aby se to někdo dozvěděl" odpoví ji ten muž a já mám asi svoji odpověď. Ty co se jim nehodí, oni zabijí! To ne, musíme s Robinem odsud co nejrychleji pryč.

"Robe, pojď sem. Musíme si promluvit" povím mu. Je už ráno a já mu řekla všechno, co jsem zjistila. Nacházíme se spolu v našem pokoji. Bydlí se tu po dvou. Nejspíše, aby si odvedli děti v té nejmenší podezřenosti. Když Robinovi došlo, co se tu děje a jaké nebezpečí nám hrozí, jen si sedl na postel a řekl. "Musíme zdrhnout a to hned" dopověděl a chaoticky začal vytahovat jen to nejnutnější.

"Okamžitě toho nech! Nemůžeme se jen tak sbalit a jít! Musíme mít plán! Co by s námi bylo? Však venku přežijí maximálně tak zvířata, rozhodně ne děti!" rozzlobím se. "Athi, ty jsi génius. No jasně, přežijí jen zvířata" vyhrkne na mě a začne listovat v jedné knize o přeměňování. Nechápu ho, co dělá, ale doufám, že to bude stát za to. "Koukni, tady to je!" poví mi a já se zasměju, jen to vidím.

"Zvěromágové? To nemyslíš vážně. Trvá to několik měsíců a čert ví, jestli to vůbec zvládneme" vysměji se mu. "Máš lepší nápad?" zeptá se mě a z jeho výrazu mi je jasné, že to myslí vážně. Má pravdu, ale nemůže to nikdy vyjít. "Nuže dobrá, ale kam dáme naše věci až budeme utíkat?" zeptám se ho a zajímá mě, co ten génius vymyslí tentokrát. "Zlehčovací a zmenšovací kouzlo. Pak všechno dáme do tašky, kterou taky upravím. Přeměníme se na zvíře a zdrhneme!" poví mi nadšeně a já přiznávám, že na tom něco bude.

Už to trvá pár měsíců, co se pokoušíme přeměnit. Celý měsíc jsem musela v puse žvýkat nějaký kořen, který jsme horko těžko sháněli. Ale podařilo se. Následovně jsme ho rozdrtili a přidali do lektvaru. Vyslovovali jsme různé formule a podle Roba to už je hotové. Teď nás čeká nějaký fyzický test. Já to moc nevnímala a dělala vše, co mi říká, ikdyž to někdy bylo celkem vtipné. "Teď jen stačí při úplňku ten lektvar vypít, říct znovu formuli a mělo by to být" poví mi Rob a já jsem ráda, že jsem ráda.

Dnes je úplněk a dnes odsud utečeme. Celá takhle záležitost nám zabrala dobrých osm měsíců. Venku je říjen a začínají mizet i mladší děti. Nenecháváme nic náhodě a balíme si věci. Robin je začaroval, aby se vlezli do té minitaštičky. Já si jen obstarala kouzlo, které nás na chvíli před zraky mudlů zneviditelní, aby jsme se dostali ven do lesa. "Hele půjdu napřed, ty tu chvíli počkej" sdělím mu. Přijde mi to příliš jednoduché. Vše jsem úspěšně zajistila a teď jen, aby se povedla ta zvířecí šaráda.

Odříkáváme formuli a venku je bouřka a k tomu úplněk. Podle Roba bouřka pomáhá k zesílení kouzla. "Tak, teď to můžeme vypít" poví do ticha lesa. "Až do dna" uvolním situaci a falešně se uměji nad obsahem pohárku. "Tak co, jak se cítíš?" ptám se ho. "Nic mi zatím není" řekne a já se naštvu. "Já to věděla! Bylo to k něčemu!" nadávám ale pak. "Ahhh!!" křičí Rob a já se k němu rozběhnu. Zeptala bych se ho, co mu je, ale nemůžu. Začala jsem mít pocit, že se mi láme každá kost v těle. Po chvíli jsem si byla jistá, že to nebyl jenom pocit. Místo rukou já měla tlapky s drápy. Co jsem si všimla Robinovi narostla oháňka, ale kvůli bolesti jsem pak nevnímala.

Probudilo mě nějaké olizování. Ano olizování. Otevřu oči a vidím velkého černého psa. Chci se postavit, ale přijde mi, že klečím. Nemůžu si stoupnout na zadní. Po chvíli zkoumání mě zaujme můj ocas. Rozběhnu se za ním a nemůžu ho chytit. Pak mi to dojde. Otočím se na Roba a ten se mi v jeho psí podobě vysmívá. Nepřišlo mi to vtipné. Měla jsem ale radost. Oba se měníme na velkého černého psa. Do tlamy jsem čapla naši tašku s věcmi a společně jsme při svitu měsíce odběhli hlouběji do lesa.

Našli jsme tmavou jeskyni, ve které jsme se zabydleli. Následující dva roky byla naším domovem. Většinu času jsme trávili více jako psi. Naučili jsme se lovit. Já jsem ale svůj nový život přirovnávala k odvykačce. Robin se tomu často smál, ale pak dodal, že je smutné, že něco jako odvykačka musím podstupovat v skoro jedenácti letech. Jinak se mi náš nový život líbil. Sice jsme žili, tak jak jsme žili, ale důležité bylo, že žijeme. Rusko je vážně šílené. Oba jsme ale věděli, že takto nebudeme žít do konce našich životů. Změna nás čekala už brzy. Možná dříve, než jsme předpokládali.