𝐃𝐞𝐣𝐚 𝐕𝐮 / Marauders, Dcera Siriuse Blacka

kostlivci ve skříni

Jednou v noci jsem se toulala hradem. Měla jsem den po narozeninách a holky mi konečně daly svátek. Už jsem toho měla dost. Samý dort a přání, není to nic pro mě. Robin mi nepopřál, byl s naší milovanou šmejdkou v knihovně. Chtěla jsem trochu vypnout, a tak jsem si ukradla flašku whisky. Měla jsem už trochu upito.

Pak jsem si všimla dveří, které jsem kouzlem otevřela. Nepamatovala jsem si zaklínadlo, ale nějak jsem ho ani nepotřebovala. Vešla jsem do prostorné místnosti. Byla prázdná, ale přeci jen se zde něco nacházelo. Uprostřed místnosti bylo o sloup opřené obrovské zrcadlo.

Podívala jsem se do něj a uviděla sebe. Ale viděla jsem se ne tak, jak jsem teď vypadala. Měla jsem na sobě nebelvírský hábit, smála jsem se, měla jsem živější barvu v obličeji a na těle neměla jedinou jizvu. Vedle mě stál Robin, taktéž v kolejním hábitu a objímal mě.

V tom zrcadle jsem vypadala plná života a šťastná. Když jsem nahlédla za vysmátou dvojici, viděla jsem své rodiče. Vypadali jak z té fotografie. V tom zrcadle jsem viděla vše, co nikdy nebudu moct mít. Další vrásku mi dělala moje vizáž v zrcadle. Viděla jsem někoho, kým jsem se měla stát. Bohužel tomu tak nebylo.

Slyšela jsem dveře a ohlédla se. "Pottere, co tady děláš?" vyjeknu na něj. "No utíkal jsem před Filchem" vypadlo z něj. "Co je to a co tu děláš?" přijde ke mě. "Nic a nic" odseknu. Všimnu si, že je náhle smutný a kouká do zrcadla. "Mami, tati!" poví s úsměvem. "Blacková koukej! To jsou mý rodiče!" poví s nadšením. "Promiň Harry, ale já tam vidím něco jiného" oznámím mu.

"A co tam vidíš?" optá se. "Něco, co nikdy nebudu moct mít" povím chladně. "To zrcadlo asi ukazuje to, po čem nejvíce toužíme, viď?" poví Harry a má pravdu. Nakonec jsme si sedli na zem, zchouleli se vedle sebe a Harry přes nás přehodil nějaký plášť, aby nám nebyla zima. Dřepěli jsme tam ještě hodinu a užívali si dar zrcadla.

"Teď vážně, co tam vidíš Atheno?" zeptá se a mě vykolejí, že mi říká jménem. "Myslím, že už musím jít zpět na pokoj" povím a zvednu se ze země. "Vím, že tam vidíš Robina. A ne, neřeknu mu to, nemusíš se bát" poví a tím mi vyrazí dech. "Děkuji, Harry" otočím se a odcházím. Všechno krásné nese i to špatné, pomyslím si.

***
Přijdu do pokoje a toto tvrzení se mi potvrdí. Jsou tři ráno, je rozsvíceno, holky jsou vzhůru a půlka pokoje je vypálená. Asi proto jsou vzhůru. Kouknu na postel, kde spí Šklíba. Lily a Cel ji utěšují. "Co se tu stalo?" ptám se. "Hesti měla noční můžu" dostane se mi odpovědi.

"Co se ti zdálo?" zeptám se tiše.

"Pravda"

"Důkaz toho, že jsem stvůra" řekne moje kamarádka. Sednu si k ní a přitáhnu si ji do objetí. "Pověz nám o tom, bude ti lépe" povím jí a Hes začne brečet. Po chvilce se uklidní a začne nám líčit svůj příběh.

"Když jsem byla malá, nevěděla jsem, co se to se mnou děje. Všechno čeho jsem se dotkla začalo hořet. Hermiona se mi vysmívala a řekla mi, že si o mně myslí, že jsem stvůra. Začaly jsme projevovat svoji magii. Rodiče byli šťastní, že jsme výjimečné, ale rychle je to přešlo po tom co se stalo" odmlčela se Hestia.

"Holka, jsme tu pro tebe. Můžeš nám to klidně říct. Můžeš nám říct cokoliv, ale myslím, že mluvím za všechny, když řeknu, že si nemyslím, že jsi stvůra" povím jí a držím ji za ruku.

"Jednou jsme byly v domě mého dědečka, žil sám a měl nás hlídat. Hermiona si nedala pokoj a stále mě popichovala. Já svůj vztek nezvládla a zapálila celý dům. Já a Hermiona jsme utekly, ale dědeček nemohl. V tom ohni zemřel. Myslím, že od té doby se mě Hermiona spíše bojí, než žárlí a má pravdu. Jsem stvůra a myslí si to i rodiče. Už se na mě nedívají, tak jako před tím" dořekne a brečí.

"Ty nejsi stvůra!" vyjekne Celeste. "Jestli si to tvoje rodina myslí, jejich smůla!" poví Lily. Já s nimi maximálně souhlasím. Teď jí musíme ukázat maximální oporu a být tu pro ni. Tohle je fakt síla, ale rozhodně to není její vina.

"Nejhorší na tom je, že já a moje sestra se už ani neznáme. Moji rodiče mě zavrhli. Oh Merline, jak já je nenávidím. O to více mě štve, že jsem se nemohla narodit do nějaké lepší rodiny než jsou oni, vždy jsme věděla, že jsem svým způsobem lepší. Chci být čistokrevná, ale místo toho  musím za sebou táhnout je. Mudly, kteří nemají rádi vlastní dceru. Nenávidím svůj původ, kdybych mohla změním si příjmení na nějaké čisté, vše popřu a nebudu se k nim hlásit" dopoví.

Celou tu dobu, co to říkala jí hořely oči a ruce. Nevěděla jsem, že je to tak zlé, ale příšerně mě to mrzelo. Toto si má kamarádka nezaslouží. Chápu, že být mudlorozená není nic špatného, ale být Zmijozel a chtít, aby vás vlivní lidé brali vážně, je obtížné i když jste čistokrevní, natož jaké to je, když jím nejste. To s krví nebylo jen z Hestiny hlavy, jistě ji ovlivnil příchod do školy a s její rodinou se ani nedivím, že jí její původ dělá takové vrásky.

Ujistili jsme ji a začaly ji vsugerovávat opak toho, co Hermiona. "Až se mi ta holka dostane pod tlapy, tak ji ukousnu řiť" povím rozvážně. "Spíše mi řekni tvoje tajemství" řekne Hes. "Holky, tohle není jen tak, je to na dlouho a" " Žádné výmluvy, jen to zkus, všechny na tobě vidíme, že nejsi v pořádku" zastaví mě Celeste. "Jak si s tímhle začala?"

Nadechnu se a řeknu jim vše. "Robin má na rukou kulaté jizvičky, toho jste si asi všimli?" zeptám se a holky přikývnou. "Moje babča byla kuřák. Často když mě bičovala, tak na mě křičela, že si nezasloužím dýchat stejný vzduch jako ona. Tato věta se mi vryla do paměti. Mě stejně bylo více líto Roba, než mě samotné. Ty jizvy má od toho, že si o něj babča ty cigarety típla"

"Jednou jsem jeho nářku měla dost a vzala jí je. Vzpomněla si na tu její větu a začala je kouřit. Cítila jsem, že mě z toho bolí plíce, ale já to udělala pokaždé, když si koupila další, aby Robina nepoužila jako popelník. Bohužel mi to zůstalo. Navíc jsem si myslela, že bude lepší, když se udusím" povím a holky jsou v šoku, ale jsou tu pro mě a pořádně mě objaly.

"Cel, ty mi už prosím tě vysvětli, co pořád máš s tím hadem. Já Oberona sice zbožňuji, ale opravdu by mě zajímalo, co to s ním nacvičuješ" povím jí a ona se zarazí. "No víte, já mám hadí jazyk. Umím mluvit s hady" zakončí proslov a čeká ty nejhorší reakce. "To je hustý" poví Lily a my souhlasíme. "Řekni Oberonovi, že ho mám moc ráda" poví Hes. "Ale on ti rozumí, ty jen nerozumíš jemu" směje se Cel.

"Když máme takový debatní kroužek, tak já se taky přiznám" poví Lily a my už se začínáme bát. "Jsem nitrozpyt. Umím číst myšlenky a cítím pocity lidí v mém okolí. Jsem dost citlivá a moje magie to ještě prohlubuje. Někdy je to na nic, protože cítím bolest člověka, když trpí a to není příjemné.

Například Hes se cítí uvolněně, protože jí spadl kámen ze srdce. Athena měla v tomto pravdu. Ath, ty osaměle a prázdně a Cel, ty zase bezmocně. A ano Hes, je to celkem hustý" poví nám má kamarádka a nikdo v ten moment v místnosti ani necekl. Nakonec jsme šly spát a popřály si dobrou noc.