𝐃𝐞𝐣𝐚 𝐕𝐮 / Marauders, Dcera Siriuse Blacka

dotek samoty

It's just another day,
There's murder in the air...
It drags me when I walk,
I smell it everywhere.
It's just another day,
Where people cling to light,
To drive away the fear,
That comes with every night...
- oingo boingo

Sešla jsem schody dolů. Bylo to první ráno za poslední dva měsíce, co jsem se cítila relativně dobře. Fakt je ten, že jsem se cítila hrozně a ještě dlouho budu, ale měla jsem takový sen.

Teda asi to byl sen. Zdálo se mi, že ležím vedle táty v objetí a ten mi jen našeptával "Všechno bude dobré holčičko. Jsem na tebe pyšný. Neopustím tě. Bude to dobré. Miluju tě" nebo něco v tom smyslu.

Vím, že to byl sen, protože buďme realisti. Nemohlo to být skutečné, ale celou noc jsem se cítila, jako kdybych byla v bezpečí v tátově náručí. Spíše jsem asi jen tomu chtěla věřit.

Chtěla jsem se o svůj sen podělit, ale ve chvíli kdy jsem viděla Robinův kyselý ksicht, tak jsem si to rozmyslela. Já vím, že ztratil holku a strýčka v jednom mementu, ale já ztratila svou nejlepší kamarádku a tátu a ještě mě za to zavřeli. Vsadím se, že ho všichni celé dva měsíce obskakovali, zatímco já jsem hnila v cele.

"Přečti si noviny zlato" řekla mi mamka a taky mi Věštce podala.

Blackové byla udělena milost v plném rozsahu!

Nádhera, pomyslela jsem si. No, tak už aspoň nejsem psanec. "Budu se moct vrátit do školy?" zeptala jsem se a Molly na mě mile přikývla. Jsem jim vděčná, že mi zaříili jízdenku na svobodu. "Stejně tě tam nikdo nechce" utrousil Robin, ale já mu na to radši nic neřekla. Poprvé za život jsem neměla náladu se hádat.

Už byl konec prázdnin a to znamenalo jediné. Sjeli se do mého domu všichni jako obvykle. Za ty dva měsíce jsem se změnila. Už nejsem ten vysmátý spratek, vlastně jsem se přestala smát úplně.

Chvíli jsem jen tak stála v chodbě a doufala v zázrak. Ale nic se nestalo. Lily a Hestia kolem mě prošly a neřekly ani ň. Seznam lidí, co mě nenávidí, se očividně rozrůstá. Máma si toho všimla a chtěla něco říct. "Nech si to" přerušila jsem ji a běžela do svého pokoje, ze kterého jsem pár dní nevyšla, pokud jsem nemusela.

***
"Oběd!" zakřičela Molly z haly. Všichni se sebrali a v hloučku šli dolů. Vlastně to byly tři hloučky. Naše zlaté čtvero, potom Lily, Hes, Ginny a Fred a George a poslední hlouček tvořila moje maličkost.

Podávala se výborná ryba. "Myslíte, že Nott letos pojede do Bradavic? Co myslíš ty Atheno?" zeptá se Harry a rozhodně se mě pokouší naštvat. "Nevím, nejsme v kontaktu" pípla jsem, načež se všichni čtyři zasmáli. "Oh a proč?" vykulila na mě oči Grangerová. "Rozešli jsme se, asi" tentokrát se začaly smát hodně nahlas.

"Dělá ti to dobře Pottere? Takhle se mi smát za zády? Nemysli si, že vás po nocích neslyším" řekla jsem a položila příbor. Nikdo z dospělých nic neřekl. "Ty ses nám takhle smála celých pět let" ozve se Weasley. Je tak odporný u toho, jak to řekl. Otočila jsem se na Lily a Hes, ale ty dělali, že náš rozhovor raději neslyší.

"Oprava, já se vám smála přímo do obličeje. To je trochu rozdíl" opřela jsem se zádama o židli a falešně se usmála. "Víte, smějte se a nenáviďte si mě jak jen chcete, ale mýho tátu ani moji nejlepší kamarádku vám to nevrátí"

"Co se to tady u Merlina děje?" přišla do jídelny máma s polívkou. "Nic mami, netrap se tím" uklidňovala jsem ji, ale to by nebyl Robin, aby se neozval. "Neříkej jí mami, není to tvoje máma Atheno!" štěkne nenávistně a já na něj jen koukám se zaslzenýma očima.