𝐃𝐞𝐣𝐚 𝐕𝐮 / Marauders, Dcera Siriuse Blacka

provedeme reformy

"Pottere?! Hej Blacku?! Vy jste fakt omdleli? Hele, doopravdy jste omdleli?" vyzvídá Draco od zmíněných nebelvírů a směje se. Hermiona ho však zpražila odseknutím. "Draco, když říkám, že ti povím tajemství, tak to neznamená, že se hned půjdeš zeptat těch lidí, o kterých mluvím" povím mu s klidem. Člověk by řekl, že mě bude někdy poslouchat, ale ono ne. Vždy řekne, že je vyšší než já, a proto si bude dělat, co chce. Co od něj taky čekat, že ano? Je můj příbuzný, konec konců.

Brumbál při dnešní večeři dokonce mluvil o mém otci. Všichni si mě začali prohlížet a něco si šeptat. Utekl z Azkabanu a Brumbál nás prosil, abychom byli opatrní. Někteří spolužáci se na mě i mračili, protože kvůli jeho útěku budou hrad hlídat mozkomoři. "Nech to plavat Ath" povzbudí mě Kloboučník a s těmito slovy všechny odcházíme na pokoj.

***
S holkama stojíme v našem pokoji. "No, tak tohle má ránu teda" řekne ironicky Hes. Všechny přikývneme. Bude nám čtrnáct, a tak jsme trochu dospěly a vytříbily si vkus. "Možná by jsme to tu měly více upravit" poví Lily.

Po několika minutách a kouzlech náš pokoj připomínal spíše nějaké doupě. Náš pokoj byl dvakrát větší. Stejně tak naše lůžka, které jsme si vyzdobily na čele postele cedulí s naší přezdívkou a dále srstí či peřím našich zvěromágských podob, které jsme použily jako potah po celé dřevěné části postele.

Školní povlečení jsme vyhodily a vzaly si vlastní. Nad každou postel jsme umístili společné fotografie a světélka. Já si kolem postele na zeď umístila plakáty rockových skupin a také krásného Leonarda DiCapria.

Holky udělaly to samé, ale výzdobu okolo postele, každá pojala po svém. Strop Celeste začarovala tak, aby připomínal noční nebe. Ráda totiž pozoruji hvězdy. Na zemi rostly obrovské svítící houby, tak jako v knize, kterou nám čte Lily.

Všude byly světýlka, jenž hrály všemožnými barvami. Oberon měl malý palác přes celou stěnu místo klece, kterou měl minulý rok. Přišlo nám nepěkné, aby byl v kleci. Navíc stejně trávil čas spíše všude možně po pokoji.

Z oken sem svítilo zelené světlo, které nám bylo velmi příjemné. Dále jsme zde měly rádio a repráky, které jsem dostala od svých rodičů. Nesmí zde ani chybět nástěnka, která bude sloužit k plánování žertů.

Pak jsme si obstaraly stolek, u kterého budeme pořádat čajový dýchánek, tak jako kloboučník z knížky. Lily ho bude spíše využívat jako dílnu pro své lektvary, které nám jakkoli ulehčí život. Vypadalo to tu opravdu jako doupě připomínajíc Říši Divů a ne jako pokoj na internátní škole.

"No, hned to vypadá líp!" odfrknu si. "Jo holky, když jsme u toho, něco jsem přes léto vymyslela" poví Lily. Není jedná, která měla přes léto nějaké výdělečné nápady. "Tak já začnu. Přemýšlela jsem a abychom mohly v noci ven častěji a déle a nebyly unavené, tak jsem nám připravila lektvar proti ospalosti" začnu se smát.

"Jo Lily, já taky jeden mám. Říkám tomu vodka s kafem!" a směji se na celé kolo. Po chvíli, když se nikdo nesměje, to nepřijde vtipné ani mě. Tedy se raději omluvím a poděkuji Lily za skvělý nápad.

"No tak teď já" řekne Hes. Všem nám při tom rozdá přívěsky na krk s nějakým smaragdem. "Jsou začarované tak, že když bude nějaká z nás v nouzi, tak přívěsek zavolá ostatní z nás na pomoc" dořekne Hes. Tohle bylo brilantní, ale myslím, že s Cel holky trumfneme.

"No já a Alenka jsme měly geniální nápad" řekne Cel pobaveně a holky se trochu lekly, co jsme vymyslely tentokrát. "Jednou jsem přemýšlela, když jsem viděla Cel povídat si s Oberonem. Po té, co mi přeložila onu konverzaci, jsem si uvědomila, jak je skvělé, že jim nikdo nerozumí. Napadlo mě, že by se nám taky hodilo mít nějaký jazyk, kterému porozumíme jen my" prozradím svůj nápad.

"Tak jsme se inspirovaly koláčky z té knížky od Lily a díky Athénině znalosti ruského jazyka a kouzel je upekly" řekla Cel. "Zkrátka ten kdo je sní, bude umět plynule rusky" dokončím myšlenku. "Pro každou z vás mám jeden koláček" povím a holkám koláček rozdám. Všechny koláček pohotově sní. Zbytek večera jsme konverzovaly v ruštině.

"To jsou mi ale reformy" smějeme se.

Každá ležíme už ve své posteli a uchylujeme se ke spánku. Omylem prolomím ticho tím, že řeknu svoji myšlenku nahlas. "Myslíte, že mě má Theo opravdu rád?" zeptám se holek. "Já myslím, že podle toho pohledu, jakým se na tebe dívá, i více než rád" poví mi Lily. Podvědomě jsem v podobnou odpověď doufala, byť to nepřiznám.

"Myslíte, že Dracovi se líbí Pansy?" zeptala se najednou Hes. Bylo hrobové ticho a tato otázka mě lehce zaskočila. "No nevím, jsou kamarádi. Proč?" zeptám se, ale dostane se mi jen odpovědi, že prý jen tak. "Co si o mně myslí Harry?" zeptá se Lily. "Lepší otázka je, co si o mně myslí Robin" vychrlí Cel a hned si dá ruku před pusu.

"Já si myslím, že puberta je divná, a že by jsme měly jít spát" povím holkám. Odmítám teď řešit, že mým dvoum nejlepším kamarádkám se líbí moji bratranci a té třetí zase kluk, který mi jednoho z nich přebral.

Lhala bych, kdybych řekla, že jsem šla spát. Počkala jsem než holky usnuly, a pak se vyplížila do kuchyně. Mám totiž tajemství a to už od doby přeměny mých dvou kamarádek ve zvířata. Nejsem hloupá, a tak mi bylo jasné, že časem by se někdo začal rejpat v tom, že v noci na hradě straší pes s flaškou v tlamě, vysmátý rys, liška s repráky a orel, který je hlídá.

Přiblížila jsem se k nádobě s čajem, který bude pít celý hrad na zítřejší snídani. Vlastně už je to dnešní snídaně. Nakapala jsem do něj matoucí lektvar poháněný zamlžením na téma zvířata v nočních chodbách školy. Toto opakuji každý měsíc. Díky tomu každý věřil té historce se zvířaty, která utekla z obrazu. Ne že by nás viděli všichni každý večer, ale čas od času nás někdo zahlédl.

Odcházím z kuchyně a najednou jsem na zemi. Podívám se, co mě srazilo a hned mám horší náladu. "Co tady děláš!?" vyjekne Robin. "Co tady děláš ty?" štěknu a on znejistí. "Měl jsem hlad, ale ten mě už asi přešel" řekne. Ale počkat, co to bylo za tón? Proč je najednou tak milý?

"Nechceš se projít?" zeptá se mile. Jsem zvědavá, tak přikývnu. Jdu ho doprovodit k jeho koleji. Povídáme si a na chvíli mám pocit, že ta propast se mezi námi zmenšuje. Že se usmíříme a zase bude dobře. Bavíme se skoro jako staří kamarádi, ale pak.

"Jak to máš se svým otcem? Víš mluví o něm celý hrad a navíc Harry-" "Ty se mě vážně ptáš na tohle? Využil jsi situace a vyzvídáš pro svého kamaráda, že je to tak! Proto jsi byl tak milý! Aby jsi donášel Potterovi!" skočím mu do řeči.

Chvíli mlčí a pak chce něco říct. To také ale díky mě nedořekne. "Víš, celkem jsem se bavila a bylo mi s tebou dobře. Opravdu jsi mi chyběl. A pak se vybarvíš tím, že mě využiješ na pomoc příteli. Že ti to není blbý. Mám tě dost Robine" otočím se na patě a jdu do svého pokoje spát.

***
Nechala mě tam jen tak stát. Já opravdu nechtěl vyzvídat. Nenechala mě to dokončit. Jen jsem chtěl vědět, jestli je v pořádku. Harry nám totiž říkal, co o jejím otci zjistil. Navíc ho Sirius údajně chce zabít. Jen jsem chtěl, aby věděla, že možná její otec zavítá do hradu. Navíc mě opravdu zajímalo, jak jí je.

Nakonec jsem nad její zbrklostí protočil oči a šel si lehnout. Ležím si tak v posteli se svýma myšlenkama. Na jednu stranu mám strach a starost o Harryho. Na druhou stranu, když se potkám se svým strýcem, možná zjistím něco o svých rodičích nebo kde je hledat. Moc bych si přál je najít.

Pak zase musím přemýšlet o své sestřenici. Před dvěma lety pro mě byla spíše jako sestra a teď je to jen sestřenice. Mám strach, že časem třeba nebude ani to. Vzpomenu si na její slova "Bylo mi s tebou dobře a opravdu jsi mi chyběl" tato nová vzpomínka mě hřála u srdce. Taky mi chyběla, ale nějak jsme se stále odcizovali a já nevěděl proč. Uvidíme, co čas přinese.