𝐃𝐞𝐣𝐚 𝐕𝐮 / Marauders, Dcera Siriuse Blacka

otec s dcerou a omluva

Vzbudila jsem se v cizí posteli v mě neznámé místnosti. "Au" vydechnu potichu. Myslím, že mám asi horečku. Je mi na umření a celá hořím. Je mi jako kdyby mě Hes podpálila. "Zlatíčko, jak ti je?" ptá se mě mamka, která sedí u mé postele. Jakto, že jsem si jí nevšimla? "Mami.. co se děje?" kouknu na ní.

"Když jsme ti řekli pravdu, tak jsi se lekla a utekla. Jenže venku byla bouřka a ty jsi byla kdo ví kde skoro celou noc. Hledali jsme tě všude a pak jsme tě našli promočenou a zmrzlou. Spíše tvůj otec tě našel a přinesl sem. Měli jsme nehorázný strach. Já vím, že ses lekla, a že toho bylo moc, ale už to nikdy nedělej. Byla jsem zoufalá!" řekla mi mamka a se slazmi v očích.

"Promiň, mami. Víš, já se nebála přímo té pravdy, ale spíše toho domu. Lekla jsem se, že se zase budu muset vrátit do doby, kdy jsem tu vyrůstala. Nechtěla jsem si tím projít znovu. Bylo to nezodpovědné, promiň mi" mamka mě obejme. "Mami, můžeš mi zavolat tátu?" zeptám se a ona se ode mě odtáhne. "A kterého?" na chvíli se odmlčím. "Siriuse" řeknu rozhodně.

Mamka odejde a při odchodu mě povzbudí úsměvem. Čekala jsem, že mi něco řekne, ale slov jsem se nedočkala. Toto bylo zbrklé. Zase jsem dříve činila než myslela, jistě to mám po Siriusovi. Co mu vlastně hodlám říct? A asi bych na to měla přijít hned teď, protože už stojí ve dveřích.

"Ahoj. Jak ti je?" ptá se a sedne si ke mě na postel. "Líp" pípnu. Chvíli tam tak sedíme a navzájem si toho druhého prohlížíme. Má stejné oči jako já a i hrdý výraz v obličeji jako mám já. "Podobáš se matce" poví mi zrovna, když se v hlavě srovnávám s ním samotným. "McGonagallová to říkala taky. Prý mám po ní vlasy, svéhlavost a divokou povahu" povím celkem chladně.

"Jsi zklamaný?" zeptám se. "Proč bych měl být?" zasměje se. "Ty jsi v Nebelvíru stejně jako máma, Robin a Harry. Jen já vybočuji. Co jsem si o tobě zjišťovala, tak ty zrovna nejsi zastánce mé koleje" povím. "Athénko, je mi jedno v jaké jsi koleji. Pořád jsi moje dcera a já tě mám rád" pohladí mě po tváři. "Kéž by toto řekl i Robin" povím tiše.

"Víš, jsem zmijozel. Hraju Famfrpál, většinu času se k Harrymu a jeho kamarádům nechovám hezky. Tento rok mě málem ze školy vyloučili. Jsem jen samý průšvih a vůdce gangu. Nemluvě o mých návycích. Nevím, jestli jsem ten typ dcery, jaký by jsi chtěl" povím svoji myšlenku, která mi dlouho leží v hlavě.

"Aha, už vím, o co tady jde. Myslíš, že nejsi dost dobrá, a že Robin a Harry jsou lepší než ty, tudíž je musím mít radši, že?" zeptá se mě a tímto píchnul do vosího hnízda. Bála jsem se, že když mě zavrhli ti dva, tak on jistě taky a to všechno kvůli něčemu, co na sobě nezměním. Kvůli tomu, jaká jsem.

"Čiperko, já na tebe nemůžu být pyšnější! Ani nevíš, jak moc mi připomínáš mě samotného. Po kom si asi myslíš, že ten talent na průšvihy máš?" řekne a hodí po mě můj ikonický úšklebek. Nebo spíše jeho ikonický úšklebek. Tento úsměv mám po něm. Na oplátku jsem po něm hodila stejným šibalským výrazem.

"Jak že jsi mi to řekl?" zeptám se. To oslovení Čiperko mi něco velmi připomíná. Je to z té písničky, co si často broukám. "Tak jsme ti s mámou říkali. Jako dítě jsi měla energie na rozdávání a hrozně brzo jsi se pokoušela chodit" usměje se. "Máma dokonce vymyslela i ukolébavku, aby aspoň na chvíli od tebe měla klid. Je až neuvěřitelné, že tu písničku si pořád pamatuješ. Byla jsi tak malá" poví.

"Jak o tom ale všem víš? Nebo spíše jakto, že toho o mně víš tolik?" podivím se. "Taky jsem si něco zjišťoval. Navíc, tu noc, co jsem proklouzl do hradu, jsem tě slyšel. Často jsem tě sledoval. Většinou jak hraješ Famfrpál. To máš po mě i po mámě. Marlene byla střelec a já odražeč. Byl jsem na každém tvém zápase. Nebudu lhát, jsem šťastný, že jsi odrážečka" usměje se hrdě a já brečím. Nikdy se na mě nikdo nedíval tak, jako teď on.