Be my Omega✔️

21.

,,Čekáš s ním dítě Akiro."

Takhle věta mi hrála v hlavě dalších třicet minut. Podvědomě jsem si sáhl na břicho zakryté pěnou. Voda byla už celkem chladná a já přemýšlel, co všechno je teď špatně. A že toho bylo. Nechal jsem volný průchod slzám, které smáčely mé tváře. Cítil jsem se duševně strašně prázdně, nevěděl jsem co dělat. Pohledem jsem sklouzl na talířek, na kterém ležel malý bílý prášek. Přemýšlel jsem jestli ho chci sníst a přijít tak o to, co právě parazituje mé tělo. Jestli má cenu to dítě vůbec odnosit. Masaru se může vrátit zítra, ale klidně i za rok. Bylo mi divně a tak jsem po chvíli opustil vanu. Jenom v županu jsem proběhl z koupelny do svého pokoje, kde jsem se následně zamkl a padl do postele. Neměl jsem na nic náladu.

Trvalo asi dvě hodiny, než jsem vůbec doběhl k tomu místu. Tenhle domek byl o dost menší, než můj nynější domov. Byla to spíš taková chajda než dům, ale stačilo to. Nejel jsem na žádnou dovolenou, jel jsem si pročistit myšlenky. Rád bych tu zůstal minimálně měsíc, dokud neprojdu Ruthem. Jestli se budu tentokrát moct ovládat, bude mi jasný, že na mě ten vliv měli jen Akirovo feromony.

⏯ O týden později

,,Akiro no tak ! Koukej už sakra vylézt !" Ozvalo se a opět následovalo bouchání do dveří. Už toho bude několik dní co Masaru odešel. Je mi špatně, cítím se slabě a krom bolestí břicha mě pálí jizva na krku. Od té chvíle jsem nevylezl z pokoje. Proč taky. Až na jídlo tu všechno mám. A jist tolik nepotřebuju, když jsem žil se starým pánem, dával mi najíst jen jednou za čas a ještě to byl třeba jen kus chleba. Opět jsem se zadíval z okna a přemýšlel, jestli by nebylo jednodušší prostě skočit. Udělal bych to, ale něco mi v tom podvědomě brání. Každý den, každou chvíli co se dalo, jsem sledoval příjezdovou cestu do vily. Černovlasý chlapec s ušima a ocasem se nevracel. Nevím jestli za to mohlo to kousnuní, ale chyběl mi. Připadal jsem si bez něj prázdný. ,,Akiro ! Jsi tam už týden, musíš něco sníst !" Jen jsem si povzdychl. Blondýnka mi snad nedá pokoj. Šouravým krokem jsem se dostal ke dveřím, které jsem odemkl a následně otevřel. Celestie vypadala nejdřív nadšeně, ale pak se její pohled změnil na zděšený.

*Pohled Celestie

Jakmile se ozvalo odemykání zámku, byla jsem nadšená. Akira dobrý týden nevystrčil nos z pokoje, takže jsem to brala jako takovou menší výhru. Jenže jakmile se otevřely dveře do ponurého pokoje, doslova jsem se zděsila. Zrzečkovo vlasy, které mýval vždy krásně načechrané, mu padaly do zarudlých očí. Kůži měl pobledlou a jiskra v jeho očích jakoby vymizela. Jelikož měl na sobě jen nějaké dlouhé tričko, všiml jsem si jeho kostnatých nohou. Vždy byl jak tyčka, ale ten týden ho dostal ještě víc. Vypadal snad hůř, než když jsem ho potkala poprvé ve škole pro Bety a Omegy. Akira se podíval na tác který jsem držela a tiše si povzdychl. ,,Děkuju." Zachraptil tiše, vzal si jídlo a zase zmizel v pokoji, kde se samozřejmě zamknul. Chvíli jsem se jak idiot koukala na zavřené dveře a přemýšlela co dělat. Takhle to nemůžu nechat...