Be my Omega✔️

95.

Od té události s Harrym uběhlo více týden. Díky Cel jsem vyvázl bez nějakých větších zranění, Harry se konečně dostal za mříže a tak nějak se věci vrátili do normálu... Teoreticky. Od té doby jsem totiž Masara neviděl. Lékaři nevěděli co se s ním stalo a proč přišel takhle o rozum. Stále ho drží u sebe a nechtějí ho propustit, dokud se zase nevrátí do původního stavu. Ničí mě to, jelikož se mu to stalo kvůli mě. ,,Aki ?" Ozvalo se za dveřmi, ale já mlčky pokračoval ve svém civění do zdi a hlazení malé po vlasech. Ona je teď to jediné, co mě drží dál od myšlenky skočit z okna. Dveře se samozřejmě otevřely a z nich vykoukla Celestie. ,,Akiro, říkala jsem ti ať se najíš." Zabručela a na stolek mi dala novou sklenici s vodou. Ani jsem na to nějak nereagoval. Neměl jsem na to sílu, ani chuť. ,,Brouku, všichni o tebe mají strach. Měl by ses zase vrátit do starých kolejí." Řekla starostlivě a já jí konečně věnoval pohled. ,,Tak ať mi vrátí Masara." Hlesl jsem a víc jsem k sobě natiskl svou holčičku. Cel si povzdychla a sedla si na postel vedle mě. Chvíli mě jen tak tiše pozorovala a pak si s povzdechem prohrábla vlasy. ,,Dneska mi volali z léčebny. Prý by ses za ním mohl jít podívat, ale není to zrovna nejlepší v tvém psychickém stavu." Řekla tiše a já se na ní nadějně podíval. ,,Opravdu ho můžu vidět ?!" Vyhrkl jsem nadšeně a ona po mě hned sykla, abych byl kvůli Saki potichu. ,,Jo, ale není na tom dobře ..."

Malou jsem přenechal Celestii, rychle se opláchnul a hodil na sebe čisté oblečení. ,,Fakt nemám jet s tebou ? Poslední dva dny se ti dělalo furt zle." Řekla starostlivě blondýnka a malá se jí v náručí zahyhňala, jelikož si hrála s jejíma vlasama. ,,V pohodě, jen už ho chci vidět." Řekl jsem a po dlouhé době jsem se i pousmál. Cel to asi ubezpečilo v tom, že to nějak zvládnu a naposledy se se mnou rozloučila, než jsem zmizel z baráku. Řidič, který na mě již čekal, byl za několik minut u léčebny. Nelíbila se mi, vypadalo to jak nějaká věznice... Což nejsem daleko od pravdy. Opatrně jsem nakoukl dovnitř, kde to k mému překvapení vypadalo celkem hezky, a pak jsem věděl dovnitř. ,,Dobrý den, hledáte někoho ?" Ozvalo se za mnou a já div nenadskočil. ,,E-Ehm... Ano. Hledám svoji Alfu. Jmenuje se Masaru Kaneko..." Zamumlal jsem a starší vrásčitá žena se usmála. Podle pachu to byla Beta. ,, Jistě, tenhle muž. No, můžu vás k němu navést, ale co se předevčírem 'probral' z toho zvláštního stavu, tak jen sedí na posteli a nic nedělá. Nejeví prostě žádné známky vědomí, lékaři začínají ztrácet naději na to, že se vrátí do normálu úplně." Řekla a já se nervózně ošil. Vůbec se mi to nelíbí. ,,Prosím... Musím ho vidět." Řekl jsem sklesle a udělal na ní psí oči. Ta se smutně usmála a pak mě z ničeho nic podrbala ve vlasech. ,,Tak pojď kluku."

***
Myslím že když tenhle příběh ukončím na 100. kapitole tak to bude fajn 😅 takže víte kolik toho ještě čekat ^^