Be my Omega✔️

29.

Trvalo to asi půl hodiny, než někdo zaťukal na dveře. Za tu dobu jsem stačil promočit celý polštář a nervama si vyškubat pár vlasů. Do pokoje ale nevešel Masaru, jak jsem prvně předpokládal, ale takový mladý doktor s brýlemi na nose. ,,Dobrý den, jsem Yamato Hasegawa, doktor, který vás operoval. Potřebuji se vás jen zeptat na pár věcí a zkontrolovat váš stav." Jen jsem si setřel mokré tváře a kývl. Ten chlápek byl Alfa a upřímně mi moc nevoněl, na druhou stranu zněl mile... Ale i tak jsem ho nedůvěřivě pozoroval. ,,Akira, že ano ?" Optal se a já kývl. ,,Jen jsem chtěl říct, že to, co se stalo vám je poměrně častá záležitost a neměl by jste se kvůli tomu trápit." Řekl během koukání do nějakého přístroje a já se tiše uchechtl. ,,Zabil jsem dítě svou neschopností..." ,,Ne. Vaše tělo nebylo na potomka připraveno kvůli podvýživě. Kdyby jste ho zabil, musel by jste pro to něco dělat. Brát prášky, kouřit, nebo podobně. Navíc byl ten plod starý sotva týden, ani se tomu nedalo nazývat dítě."

,,Ale i tak... Všechno je to moje chyba." Fňuknul jsem a ten doktor se na mě ustaraně podíval. ,,Tohle je chyba vzájemná. Vaše Alfa vás neměla opouštět, i když o dítěti nevěděla. Vy se musíte zase dát do pořádku. Jste stále plodný, to nemůžou říct všechny chlapecké Omegy, které prošly tímto zákrokem." Řekl to s mírným úsměvem, ale mě se vybavil Masarův nic neříkající pohled když o tom mluvil a udělalo se mi divně. ,,A k čemu to... Když "moje" Alfa to dítě asi ani nechce, protože jsem jedna velká chyba..." Zabručel jsem a uslyšel jsem nespokojené mlasknutí z jeho strany. ,,Pan Kaneko měl o vás i o dítě strach. Vy jste se probudil teprve před chvílí, ale pan Kaneko tu probrečel víc jak dvě hodiny. I jeho to zasáhlo, nemyslete si že ne. A to říkám jako člověk z třetího pohledu, ale opravdu mu na vás záleží. Dlouho jsem nepotkal Alfu, která by se chovala k Omeze jako on k vám. I když si vás označil "omylem", jak vy říkáte, cítí k vám víc, než vůbec dává najevo."

Když se mi konečně podařilo uklidnit Celestii z toho agresivního povyku a řekl jí proč jsme sem vůbec jeli, dostala naopak záchvat breku. Bylo to snad poprvé, co jsem jí viděl takhle brečet. ,,Hele nech toho. Dneska už jsem řval dost, stačí že mám problém nebrečet před Akirou, ty mi to neuhlehčuješ." Zabručel jsem vyčítavě a ona si setřela slzy. ,,Copak tebe to netrapí ? A co teprve ten chudáček ?!" ,,Cel, samozřejmě že mě to trápí. Ale s tím se už nic nenadělá, podělal jsem to a lituju toho. Stejně ale doufám, že se to dítě třeba časem povede..." Řekl jsem vážně a ten konec jsem si řekl spíš pro sebe, ale ona to slyšela a na tváři se jí objevil úsměv. ,,No to doufám. Hodíte se k sobě." Řekla až překvapivě mile a já se pousmál. ,,Navíc se teším až ti budu ty děti rozmazlovat a štvát je proti tobě, jako ta nejlepší tetička na světě." Mrkla s úšklebkem a než jsem stačil cokoliv říct, tak už běžela napřed za jistou Omegou. Já jí dám rozmazlování...