Be my Omega✔️

24.

Z postele jsem vylítl a běžel rovnou na záchod. Tohle je zákon schválnosti, doteď mi bylo nevolno hlavně ráno a teď, co odešla Masarova matka běžím zvracet už asi po šesté. A to uběhlo jen pár hodin. Celestia se od té doby neukázala, což mi na jednu stranu vyhovovalo, jelikož jsem opravdu na nikoho neměl náladu. Jestli je pravda to, že mě to dítě bez Masarovi přítomnosti zabije, mělo by to udělat rovnou a ne mi dělat takhle naschvály...  Když už jsem opravdu neměl co víc ze sebe dostat, došoural jsem se zpátky do pokoje. Připadal jsem si strašně slabý. Zapadl jsem do postele, jenže jsem nemohl usnout. Něco mě furt nutilo myslet na černovláska, nemohl jsem se zbavit pocitu, že se mu něco určitě stalo. Opravdu bych ho rád viděl.

Po další hodině převalování jsem prostě nemohl usnout, proto jsem se rozhodl o něco, za co bych si za normálních okolností střelil. Venku už byla tma a když jsem otevřel dveře, nikoho jsem neviděl. Nějakým způsobem se mi podařilo dostat k Masarově pokoji. Nechápal jsem to, ale měl jsem nutkání jít se tam podívat. Potichu jsem náhled do prázdné místnosti, do které jsem následně vešel. Všechno tu vonělo po něm, ještě aby ne... Chvíli jsem váhal, ale nakonec jsem tiše přešel k jeho posteli, do které jsem si následně zalezl. Stejně se tu ještě nějakou tu chvíli neobjeví... Zachumlal jsem se do peřin a ocas jsem si omotal kolem pasu. ,,Dobrou noc Masaru..." Zamumlal jsem do ticha a během několika vteřin jsem usnul. Jeho vůně pro mě byla jako uspávadlo, které jsem tolik potřeboval.

Do vily jsme se s Celestií vrátili kolem jedenácté večer. Kromě pár Bet, které po mě házeli divné pohledy, si nás nikdo nevšímal. ,,Ty se jdi nejdřív zlidštit, vypadáš jak bezdomovec a smrdíš jako zmoklý čokl." Řekla Cel a já se na ní ironicky ušklíbl. ,,Fakt dík." ,,Nemáš zač. Jestli chceš, použij mojí koupelnu ať nemusíš běhat z patra do patra. Já budu spát u Adriena." ,,Nová známost ?" Ušklíbl jsem se a ona se trochu začervenala. ,,Možná, ale ty už běž. Možná bude Akira ještě vzhůru."

Opravdu jsem se šel trochu "zlidštit" jak tomu nazývá Celestie. Smyl jsem ze sebe všechnu špínu, vyčesal si bordel z ocasu a oholil si ty hrozné vousy, které mi tam za ty dva týdny narostly. Už je to dlouho co jsem se takhle věnoval sám sobě. Hodil jsem na sebe čisté boxerky a župan, který mi byl sice menší, ale nijak jsem to neřešil. Pak jsem opustil pokoj mé kamarádky a vydal se hned vedle. Nejistě jsem zaťukal na dveře a spolk knedlík v krku. ,,Aki ?... To jsem já, Masaru....Ehm...spíš ?" To byla hloupá otázka. Promnul jsem si unavené oči a čelem se opřel o dveře. ,,Akiro... J-Já nevím jak bych se ti měl pořádně omluvit. Bojím se tvé reakce až mě uvidíš. Bojím se sám sebe. Nikdy si neodpustím to, co všechno jsem ti v ten den udělal. Já... Chci aby jsi věděl že už neuteču, Celestia mi všechno řekla. Chci aby jsi věděl...Že jsem tu pro tebe a kdykoliv budeš potřebovat, pomůžu ti. To slibuji ! Takže... Až se mnou budeš chtít mluvit, víš kde mě najdeš." Řekl jsem a naposledy jsem se zadíval na zlatou kliku, která mě tak lákala. Chtěl jsem ho vidět, alespoň ve spánku, ale nešlo to. Proto jsem se otočil a vydal se ke svému pokoji.