Be my Omega✔️

81.

,,Viděl jsem, že máš celkem hezkou Omegu..." Prohodil s očividným úšklebkem a já cítil, jak se ve mě hromadí vztek a zároveň strach z toho, že opravdu věděl o každém mém kroku. I po těch letech věděl, na co si mě umotá kolem prstu. ,,Na Akiru ani nemysli... A na malou taky ne." Řekl jsem vážně a on se zasmál. ,,Je hezké vědět o tom, že přede mnou nic netajíš. I když jsem o té malé věděl. Vím i kdo ti dělá vrásky a čele a komu o tu lišku jde. Divil by ses kolik toho o tobě a tvém okolí vím. Ovšem bez zaplacení ti nedám ani kus chleba, natož takovéhle informace." ,,Tak co chceš... Mé známé z toho vynech." Řekl jsem vážně a na druhé straně bylo chvíli ticho. ,,Chci, aby to bylo na týden tak jako dřív."

Když už jsem vzdal šanci o Masarův příchod, zalezl jsem si zpátky do postele. Bylo mi divně, Masaru se očividně trápil a to, že mi o tom nechtěl říct mě trápilo ještě víc. Trvalo mi asi půl hodiny, než jsem konečně začal usínat, ale to už se otevřely dveře, ve kterých stál zničený černovlásek. ,,Masaru..." Hlesl jsem a on mi věnoval pohled plný tolika bolesti, že jsem v tu chvíli neměl co říct. On přešel k posteli na kterou si sedl. Nic neříkal, vlastně ani nemusel. Věděl jsem, že právě trpí a nechce mě do toho zatahovat. ,,Pojď sem." Řekl jsem tiše a rozevřel jsem náruč, do které si po menším zaváháním vlezl. Byl jak týrané štěně. Připadal mi stejně zničený, jako "na začátku" našeho vztahu. Jen jsem nechápal proč, když se nikomu nic nestalo. ,,Asi mi neřekneš co se děje... Že ?" Zeptal jsem se, když už se alespoň přestal třást. On jen zavrtěl hlavou a zničeně si povzdechl.

Nemohl jsem mu říct, k čemu jsem se před pár minutama upsal. Nemohl jsem to pořádně říct ani sám sobě. Cítil jsem se strašně slabě, ale na rozdíl od mých patnácti, mi jde teď o něčí záchranu. Tehdy jsem k němu šel kvůli zvědavosti a zůstal u něj kvůli strachu. Připadal jsem si blbě vůči ostatním. Akimu, Cel, Saki, ale i rodičům. Hlavně jsem si ale připadal nechutně. Po všem co jsem slíbil sám sobě jsem to podělal. Mísilo se ve mě tolik emocí, že jsem to přestal kontrolovat. Měl jsem chuť běžet co nejdál od všech, abych se prostě mohl vypařit ze světa, ale zároveň jsem chtěl všechny u sebe, abych se necítil tak sám. Nevyznal jsem se sám v sobě. ,,Lištičko... Ať se stane cokoliv...Miluji tě." Řekl jsem tiše a on nechápavě naklonil hlavu. Posadil jsem se a donutil jsem se alespoň k malému úsměvu. Říkal, že ho můj úsměv uklidňuje a já nechtěl aby se cítil ještě hůř. ,,Já tebe taky Masaru, proto chci vědět, co se s tebou děje." Řekl naléhavě a já se k němu víc přiklonil. ,,Nic co by tě nějak vážně zasáhlo." Řekl jsem a následně jsem jemně spojil naše rty. Mohlo to být naposledy  na dlouhou dobu, alespoň pro mě, co bych tohle mohl udělat.

***
Ununderstand dneska nevyjde, pardon, ale jsem ráda, že jsem za dnešek stihla dopsat tohle a něco ke Kagehina fanfikci >_< Gome ! 😫