Be my Omega✔️

97.

Konečně jsem mohl za ním. Uvnitř té místnosti vůbec nešlo vidět na druhou stranu, takže to vypadalo, jako kdyby tam místo okna bylo jen obří zrcadlo. ,,Masaru..." Hlesl jsem a opatrně jsem došel až k němu. ,,Zlato... Co se ti to stalo." Vzlykl jsem a kleknul jsem si před něj. Měl jsem obrovskou radost že ho zase vidím, ale na druhou stranu mi to lámalo srdce. ,,O-Omlouvám se... Stalo se ti to kvůli mě." Řekl jsem a složil jsem si hlavu do dlaní... Tedy, helmu do dlaní. No prostě jsem si ani neměl jak setřít slzy. Chvíli jsem jen tak brečel, dokud už jsem neměl co. Věnoval jsem mu ublížený pohled a zadíval se do těch jeho prázdných černých očí bez emocí. ,,V-vzpomínáš jak jsme se prvně poznali ?" Řekl jsem tiše a párkrát jsem zamrkla, abych se rozkoukal. ,,Když sis mě koupil, tak jsi řekl, že mi nikdy neublížíš... Stalo se, ale oproti tomuhle to nic nebylo.... C-Chci tě zpátky lásko...Prosím." Zakňučel jsem a opřel jsem si hlavu o jeho nohy. Bylo mi zle z pomyšlení, že už to nikdy nebude ten samý Masaru, kterého jsem tak dobře znal.

,,Pane Kaneko, máte posledních pět minut." Ozvalo se z rozhlasu a to mi na náladě zrovna nepřidalo. Opatrně jsem vzal jeho ruce a chtěl je rozpojit, jenže on je pevně držel u sebe, jako kdyby něco držel. Jemně jsem se snažil ty ruce rozpojit, jenže on jen upevnil stisk, což byla za tu dobu jediná známka vnímání. Nechápal jsem to, ale něco mi říkalo, že bych měl něco udělat. Podíval jsem se směrem k velkému "zrcadlu" a pak zpátky na něj. Napadla mě jedna věc, ale bylo to celkem riskantní. Jen jsem zavrtěl hlavou a pustil ho. Tak jo Akiro, to zvládneš. Jsi na Masarovo feromony zvyklý, nic ti to neudělá ! Nalhával jsem si, zatímco jsem se připravoval sundat si tu podělanou helmu. ,,Pane, nesmíte si upravovat váš oblek !" Ozvalo se z rozhlasu a já dál pokračoval v pokusu o sundání nechtěné věci z mé hlavy. ,,Pane Kaneko ! Pokud si to zařízení sundáte, budu vás muset nechat odvést !" Řekla přísně, ale opět jsem na to nějak nezareagoval a strhnul jsem se sebe tu věc. Když jsem si myslel, že to se mnou nic neudělá, celkem jsem se mýlil.

Opravdu to bylo silné a já byl rád, že jsem vlastně klečel, jelikož se celé mé tělo rozklepalo a blbě se mi dýchalo, ovšem, vnímal jsem, což bylo důležité. Jakmile jsem se během několika vteřin uklidnil, podíval jsem se na svou Alfu a doufal, že to s ním alespoň něco udělalo, ale on měl stále stejný výraz. Chtělo se mi brečet, doufal jsem, že s ním moje feromony něco udělají. ,,Masaru no tak..." Hlesl jsem a opět jsem ho chytil za ruce, jenže v tu chvíli se rozrazily dveře a dovnitř vtrhlo pět chlapů ve stejných oblecích, jako jsem měl já, jen v černé barvě. Začali po sobě něco pořvávat a dva z nich mě chytili a začali táhnout pryč. Mohl jsem na ně jakkoliv pořvávat, nebo se bránit, ale nemělo to cenu. Oproti nim jsem nebyl nic. Když už jsme ale byli mezi dveřmi, ozvala se tupá rána. Když jsme se ohlédli, nahnaly se mi slzy do očí. ,,Nechte ho být..." Ozvalo se z úst mé Alfy, který sotva stál, ale i tak na zem složil jednoho z těch chlapů. Jeho hlas byl rozchraptělý a vypadalo to, že mu dělá problém i dýchat, ale pro mě to znamenalo že vnímá a je v pořádku...

***
Důvod mé neaktivity ? Heh, lenost :)
Ale zase vám můžu říct, že dělám na nové fanfikci (Itadei) a stále se ještě rozmýšlím co za další fanfikci budu potom psát, takže se mě snažte pochopit, děkuji 😅❤️