Be my Omega✔️

78.

Masarovi rodiče odešli až kolem desáté večer... Upřímně... Nikdy mi jejich návštěva tolik nevadila. ,,Jsem utahaný." Zakňučel jsem a následně jsem s sebou hodil do postele. ,,Jo, to já taky." Vydechl Masaru a opatrně položil spící Saki do postýlky, která byla kousek od té naší. ,,Asi nám tady vyvěsím návštěvní hodiny." Zabručel unaveně a lehnul si vedle mě. Na nic jsem nečekal a schoulil jsem se u něj v objetí. Strašně moc mi chybělo tohle společné usínání. ,,Mmm... Chyběl jsi mi Lištičko." Zabručel mi do vlasů a já se pousmál. ,,Ty mě taky lásko." Hlesl jsem a nechal jsem ho následně hrát si s mými vlasy. Bylo to příjemné a strašně rychle mě to uspávalo. ,,Takhle ti hned usnu." Řekl jsem tiše a on mi věnoval pusu na čelo . ,,Jen spinkej. Spánku budeme teď mít nedostatek." Řekl s mírným úsměvem a já si povzdechl. ,,To jo no."

Ještě chvíli jsme si povídali, dokud mi neusl v náručí. Cítil jsem na sobě únavu, ale něco mi nedalo spát. Když jsme dneska jeli domů, zase jsem si všiml toho černého auta. Doteď byl klid, ale vezu Akiru domů a je to tu zase. Mám o něj strach, a i když jsem si to nechtěl vůbec připustit, část mě začala uvažovat o tom, co říkala Celestie. Říct někomu jako je Harry o pomoc by bylo riskantní, ale nechat tu běhat nějaké individuum a ohrozit tím Akiru, a vlastně i malou, se mi nelíbí ještě víc. S tichým povzdechnutím jsem pustil mou Omegu, zkontroloval Saki a následně odešel na balkon. Potřeboval jsem si provětrat hlavu. Poslední dobou toho bylo moc.

Vzbudil mě takový ukňučený zvuk. Když jsem se posadil, všiml jsem si, že jsem v posteli sám. Saki se nespokojeně převalovala, takže jsem si jí vzal na chvíli do náručí. Chvíli jsem s ní pohupoval a ona hned zase vytuhla. Všiml jsem si černé postavy stojící na balkóně a hned jsem poznal svoji Alfu. Opatrně jsem malou opět uložil a vydal se za ním. ,,Tak co tě trápí ?" Zeptal jsem se na rovinu, jelikož byl tak zahrabány v myšlenkách, že si mě ani nevšiml. Navíc měl v ruce skleničku s poměrně tvrdým alkoholem a ten on prostě nemusí. ,,Nic." Odsekl tiše a já protočil očima. ,,Máš splihlé uši a tvůj výraz tvému "nic" na ničem nepřidává..."

Jen jsem si povzdechl. Má to vůbec cenu před ním tajit ? Stejně už většinu ví. ,,Aki... Vzpomínáš jak jsem ti říkal o tom člověku co nás pronásleduje ?" Zeptal jsem se obklikou a stále se koukal na nebe. Snažil jsem se najít odpovědi, které mě nebyly známé. ,,Jistě... Děje se to furt ?" Zeptal se poměrně nervózně a já na chvíli zaváhal, jestli mu to vůbec říct. ,,Ehm... Vlastně sleduje jen tebe. Alespoň podle našich informací." Zamumlal jsem a on vystrašeně sklopil uši, i tak ale mlčel a čekal, co ze mě vypadne. ,,Dneska jsem ho viděl poprvé od chvíle, co jsi zůstal v nemocnici. Bojím se o tebe a o malou a to, co ti teď navrhnu, je jen a jen na tobě... Mám jednoho známého. Býval to můj spolužák na základní škole. Dalo by se říct, že je to génius... Ale má i své stinné stránky, kvůli kterým k tomu návrhu nechci vůbec připustit..."

***
Ten kdo nemá čas na psaní ať si zatleská :
    🙋‍♀️👏👏👏
Ten kdo opět zase zaspal do práce ať si zatleská :
    🙂👏👏👏
Ten kdo radši kouká na aot, než aby psal příběhy-
    Doufám že chápeme mé omluvy za pozdně vydané kapitoly 😅