Umění svodu

1 | Koupelnový stalking

Ve vodách středních škol se o umění svodu traduje hodně. A já si dával pozor, abych slyšel snad každý fígl, každý tip a každý postup, ať už byl sebepochybnější. A taky abych snad každý vyzkoušel.

Dobře jsem si uvědomoval, jak podstatný je vzhled a byl jsem si víc než jistý, že jsem vypadal zatraceně dobře. Taky jsem si na tom dával sakra záležet. Do výšky jsem narostl dost, geny mi daly vhodný základ, co jen stačilo dát do kupy pravidelnými návštěvami posilovny. Kdykoliv mi vlasy narostly příliš na to, aby jejich těžkost dala zanikat jemným vlnám, zamířil jsem ke kadeřnici. Chodil jsem brzy spát, a když jsem ráno vstával, pod očima mě nevítaly kruhy. Ze zrcadla mi pohled oplácely šedé zraky, o které jsem opíral své chování. Prý pomáhá, když vzhled koresponduje s jednáním. A protože šedé oči jsou údajně inteligentní a já si dával záležet na studijních výsledcích, vydal jsem se cestou rádoby tajemného intelektuála. Před usínáním jsem vždy promýšlel, jak působit co nejvíc tajemně a volil jsem zejména rádoby laxní košile, co lichotily mé postavě a zároveň působily nenuceně, snad jako by se na mém těle vzaly omylem.

Uznávám, v prváku jsem si na tom všem zas tak nezakládal, ale ke konci ročníku jsem na sobě začal pracovat. Během léta jsem se zdokonaloval a se začátkem druháku jsem si byl předem jistý úspěchem.

A pak, první den nového školního roku, jsem vstoupil na půdu školy a zdálo se, jako by si mé proměny nikdo nevšiml. Tedy nikdo, u koho bych o zájem stál. Holky ve třídě si šuškaly o nějakém Jaredovi. Byl to prvák, my druháci, nedávalo to smysl. Vždyť byl dokonce mladší!

Zprvu se ve mně vzbudily jakési teritoriální pudy. Měl jsem pocit, že jsem se musel připravit na souboj, na soutěž. Na základě útržků řeči jsem si sestavil obraz kluka, se kterým se budu muset na poli šarmu a prestiže utkat. Okouzlujícího mladíka se vzezřením blížícím se dokonalosti a vytříbeným slovníkem. Ale když jsem ho poprvé na vlastní oči spatřil, zůstal ve mně jen zmatek, který se se mnou táhl až do dalšího ročníku.

A stále přetrvával, když jsem toho skrčka sledoval od stolu. Ani jsem si neuvědomoval, jak silně jsem přitom tiskl skleničku. Bylo pár týdnů po startu nového školního roku. Další léto minulo, já se snažil ještě víc vytříbit. A když jsem vkročil na párty, co pořádala spolužačka, opět jsem selhal. Pozornost dámské společnosti se soustředila na něj. A já to nechápal. Vždyť jsem snad ani nemohl!

Opíral se o nedaleký stůl, obklopený dívkami. Na tváři měl to typické laxní pousmání a na těle hadry, co jako by čmajzl strašákovi nějakého nebohého pěstitele rýže. Ne, že by mě to překvapilo. Ani se neobtěžoval s džíny nebo společenskými kalhotami, vytahaná kolena tepláků vyprávěla svůj příběh. Červené tričko s rozhalenkou bylo v kombinaci s nimi snad zlý sen. A ta kožená bunda, co na něm doslova visela? Každý soudný člověk by zaplakal! Nejspíš škoda mluvit o tom, že se snad i zapomněl učesat, pramínky černých kadeří se mu hrnuly do tváře nahodile, jak se jim zachtělo. Asi jediná věc, co na něm byla trochu hezká, byly modré oči s tmavými řasami. Ale tím to končilo. Byl mrňavý, ošuntělý, nuzný. Tak co na něm holky tak bralo?!

„Už zas na něj zíráš?"

Vzhlédl jsem, jen abych vzápětí obrátil oči v sloup. Tento obrat byl zakrátko následovaný dalším, tentokrát obratem loku koly s rumem do mého hrdla. Hřbetem ruky jsem si otřel ústa a mimoděk jsem se zamračil. „Co na něm vidí?" procedil jsem skrz skřípající zuby.

Donovan se tiše zasmál a posadil se vedle mě. „Nevím. Třeba to, že není mrzout?" protáhl se zjevným pobavením, za což si nevysloužil zrovna milý pohled. On to nechápal a já to dobře věděl. Od prváku měl holku, tyhle věci šly úplně mimo něj. Bylo to absurdní. Dokonce i on – hovado, co to absolutně neumělo se slovy, si někoho našel. Co jsem zrovna já dělal špatně, sakra?