Umění svodu

16 | O sobě

‚Zbláznil ses?'

Zamyšleně jsem hleděl na vzkaz, co mi pod lavicí poslal Donovan. Zjevně už všechno věděl. Střední je na poli šíření novinek skutečným přeborníkem.

Učitelka před interaktivní tabulí vedla svůj sáhodlouhý výklad a já si výjimečně ani nedělal moc poznámek. Momentálně jsem si nedělal vlastně žádné, jen jsem zadumaně sledoval vzkaz a vnímal, jak si lidi ve třídě šuškali a pokradmu se na mě dívali. Asi už se to doslechli všichni.

Znovu jsem vzal do ruky pero až ve chvíli, kdy jsem odepisoval a poslal jsem Donovi útržek zpátky. Má odpověď byla jednoduchá: ‚Jo'

Když jsem si všechno vnitřně rekapituloval, už jsem měl větší tendenci přemýšlet, než jakou jsem měl během roztržky. To ze mě mluvily hlavně pudy a vztek. Když jsem se ale na věc díval racionálněji, musela se mi v hlavě objevit logická otázka. Proč se Jared líbal s chlapem? Ten muž byl na snímku natočený tak, že mu nebylo zpříma vidět do obličeje, ale jeho strniště i fyzická konstituce dávaly tušit, že byl o dost starší než Jared. Nemohlo to být třeba tak, že ten skrček dával pusu na tvář tátovi, nebo tak něco? Tuhle svoji teorii jsem brzy vyloučil. Jejich objetí fakt nebylo jako mezi otcem a synem, nebo minimálně ne mezi normálním otcem a synem. Jenže pokud to tak nebylo... tak co? Mohl Jared třeba uzavřít nějakou pitomou sázku a tohle byl výsledek? Nebo si moc přihnul a experimentoval? Vždyť byl vídaný s tolika holkama, byla kravina, aby na ně nebyl.

‚Vy spolu jako něco máte?' Když přede mnou přistála další Donovanova otázka, měl jsem chuť začít se smát. Jo, dostal jsem se do docela prekérní situace. Tak proč jsem toho nelitoval?

‚Ne, ježiš' Odepsal jsem a všiml si, jak na mě kamarád vrhl nechápavý pohled, který jsem mu oplatil jen omluvným úsměvem. Teď jsem neměl možnost to vysvětlit. Jenže po konci hodiny jsem měl a hlavně jsem musel. Neudeřil na mě zrovna něžně.

„Co to má do prdele znamenat?!" vypálil, jakmile učitelka vypochodovala z místnosti. Ani se nezvedal, aby se začal balit, jen tam tak seděl a propaloval mě smrtelně vážným pohledem.

Měl bych být rozhozený, co? Tušil jsem, že ano. Z toho, jak se na mě teď lidi budou dívat, co si budou myslet a co si budou šuškat. Jenže já nebyl, ani trochu. Bylo mi fuk, co si o mně myslí ostatní. Kamarádům to vysvětlím. A zbytek mě nemusel zajímat. „Hele, v klidu," usmál jsem se na Dona, co vypadal, že mě brzy popadne za límec a odpovědi ze mě vymlátí. „Vlastně ani tak úplně nevím, co to mělo znamenat. Ale nějakej kluk má fotku Jareda, na který to vypadá, že se líbá s chlapem. Myslím, že mě museli vidět, když jsem s Jaredem někdy byl a tenhle kluk na mě vybalil, jestli jsem buzna. Tak jsem si ho trochu vychutnal." Když jsem o tom mluvil, ten příjemný pocit moci byl zpátky.

„A tys mu jako nevysvětlil, že nejsi na kluky?" nechápal Donovan. Vypadal tak bezradně.

„Ne."

„Proč?!"

„Ztiš se," sykl jsem, když se po nás začali ohlížet ostatní. Nemuseli jsme z toho mít hned veřejnou debatu.

Zvedl jsem se a začal si balit věci, když jsem tlumeně odpovídal: „Je ten typ, co by mi stejně nevěřil, kdybych mu to vysvětloval. Jen by mě ztrapnil před ostatníma, že to jako popírám a tak. Ale když jsem to přiznal..." Stále jako bych měl před očima jeho blednoucí tvář. Nádhera! „...tak mu došly slova. Navíc, kdybych se začal vymlouvat, jen by to vypadalo, že být teplej je něco, za co by se lidi měli stydět a já od toho chci distancovat. Chápeš?" Stočil jsem k němu oči.

„Ani moc ne," přiznal. Bedlivě si mě prohlížel. Na tváři měl hodně zvláštní výraz, který jsem nedokázal jednoznačně zařadit. Něco mezi starostí, pochybami a obavou. „Damiene," oslovil mě najednou s nebývalým důrazem, „jsme kámoši už dlouho..."

A jéjé.

„...a pokud jsi zjistil, že nejsi na holky, tak je to v pohodě. I tak tě budu brát jako kamaráda a nic se mezi náma nezmění, ale to přece víš, že ano?"

V tu chvíli jsem se musel smát. „Takhle to fakt není, idiote," ocenil jsem jeho starostlivost.

„Hej!" vyjel a uštědřil mi herdu do ramene. Už se ale taky usmíval. „Jen moc nechápu, že ti nevadí, co si teď myslí ostatní," přiznal, když jsme opouštěli učebnu.

„No, jsem teď trochu jinej člověk," odhalil jsem mu s potměšilým úšklebkem.

„He?" nechápal.

A já mu prostě všechno vyklopil, když jsme mířili na další hodinu. To, jak se chtěl Jared sejít, z čeho mě obvinil, co mi ukázal. Neměl jsem problém o tom hovořit, už ne. Protože jsem konečně hovořil o osobě, kterou jsem si byl jistý – o sobě.