Umění svodu

43 | Otevřené srdce

„Nečekej žádnou extra show, maluju pořád to samý," prohodil jsem, když jsem vstával, otevíral šuplík nočního stolku a vytahoval klíč.

Ateliér jsem zamykal, i když jsem ho opouštěl jen na pár minut. Nikdy jsem se příliš nezabýval tím, proč jsem měl potřebu to dělat, ale někde hluboko uvnitř jsem to věděl. Ztotožňoval jsem ho se svým nitrem. Uzavíral jsem ho podobně jako v minulosti sebe samého. Ale když jsem se teď stával přístupnějším a otevíral jsem se – nebylo vlastně svrchovaně logické tomu, komu jsem otevřel srdce, otevřít i tuhle místnost?

Klíč zapadl do zámku a když jsem jím pootočil, ozvalo se klapnutí. S jeho zazněním jsem si začínal uvědomovat podivný, sílící tlak na hrudi.

„Vítej," vydechl jsem, než jsem vzal za kliku a strčil do dveří, co se tiše otevřely.

Cítil jsem se... nahý. Zvláštním, téměř intimním způsobem.

Dovnitř vešel rychle. Skoro jako by byl jen závanem větru, co se prohnal kolem.

Proč jsem si najednou připadal tak zranitelný?

Zavřel jsem a osaměli jsme mezi čtyřmi stěnami za doprovodu řady tváří. Držel jsem se hned u vchodu a jen jsem ho sledoval.

Zastavil u jednoho z obrazů, co ve stojanech po obvodu lemovaly místnost. Byl to jeden z novějších. Ty starší se opíraly o stěny za stojany, vrstvené jeden na druhý.

Ani jsem si neuvědomil, že jsem zatajil dech, když natáhl ruku. Tak pomalu, jako by váhal. Nebo to dělal z nějaké podivné úcty? Jeho prsty se konečně dotkly výjevu. Tmavovlasé dívky se zlatým pozadím. Té další slepé.

„Kdo to je?" optal se šeptem. Když ztišil hlas, nabíral jsem dojmu, že snad musel tušit, jak jsem se cítil. Protože když se toho plátna dotýkal, měl jsem pocit, že se dotýkal mě.

Přikročil jsem blíž. „Hýřivka," začal jsem polohlasně. Když jsem pozoroval, jak jeho ukazováček doprovodil linii dívčiny tváře, tíha na srdci rostla. Nebolela, dokonce nebyla ani nepříjemná, jen... neznámá. „Vyrůstala jen s matkou a ta jí říkávala, že hlavní je to, aby si zařídila dobrou budoucnost. Vždycky jí hodně záleželo na materiálních věcech. Našla si bohatýho snoubence, získala status ve společnosti a známosti. Ale nikdy nebyla opravdu šťastná." Zastavil jsem se za ním a posmutněle jsem se pousmál. „Měla už malýho syna, miminko, když jí našli mrtvou ve vaně. Moc pila, usnula a utopila se. Pohřbili jí vedle matky."

Několik momentů bylo ticho. Jared se na mě obrátil a já na sobě cítil jeho pohled, zatímco můj sledoval plátno. Jemné tahy zohyzděné posledním, co jí zakázal se dívat. Chvílemi jsem si říkal, zda všechny ty obrazy opravdu pocházely z mojí ruky.

„Znal jsi jí?"

Shlédl jsem na něj. Vypadal ustaraně, čímž mi opět odhaloval, jak citlivý člověk ve skutečnosti byl.

„Nikdy neexistovala," uchechtl jsem se, ale šlo to ztěžka. Znělo mi to jako přiznání od blázna.

Svraštil obočí. „Takže sis jí vymyslel?"

Bude si myslet, že jsem cvok, co? „Ne tak docela," odvětil jsem po chvíli, „vždycky ty lidi jenom namaluju a nemyslím u toho. A pak si lehnu do postele a mám pocit, že mi dojde, kdo jsou... ujetý, co?" ušklíbl jsem se. Jasně, že to bylo ujetý, sakra!

„Proč mají všichni... no, rozmazaný oči?" Přešlápl.

Povzdechl jsem si. Mohl jsem jen doufat, že nebude mít obavy o mé mentální zdraví, když mu to vysvětlím. „Protože se blbě dívali na svět a sami na sebe. Tahle hýřivka nikdy nepochopila, že v životě jde o víc než o to, co můžeš fyzicky získat. A on..." Ukázal jsem na staršího muže na vedlejším obraze. „...měl pocit, že se musí zavděčit všem a týral se pokaždý, když to nezvládl. A tamta holka..." Posunkem jsem odkázal k další z oslepených. „...se mučila hlady, jen aby vypadala líp než její teta, co jí ubližovala."

Znovu jsme se ponořili do ticha. Asi jsem to vážně neměl vynášet na světlo. Muselo mu to znít jako magořina. 

Upřel jsem pohled na zem a upustil vzduch z plic. „Hele, zapomeň na to, jsou to kraviny a-"

„Nejsou."

Zarazil jsem se a vzhlédl. A když jsem se na něj podíval, zanechalo mě to v šoku. Usmíval se. Prohlížel si mě hodně podivně, jako by v jeho očích bylo mnohem víc, než co by bylo možné říct slovy.

Přistoupil blíž, vzal jednu mou ruku do svých a přitáhl si ji na hruď. Nedokázal jsem identifikovat způsob, jakým se na mě díval, když zašeptal: „Namaluj mě, prosím."

Zamrkal jsem. „Mám tě namalovat?" zaváhal jsem. Lehce jsem stiskl jeho prsty. „Já lidi neportrétuju, víš? Já jen-"

„Já vím," ubezpečil mě s širším úsměvem. „Ale já se taky koukal na svět a na sebe špatně."

Cože? „Jak špatně?"

„Namaluj mě a řeknu ti to."

Když jsem v tu chvíli hleděl do jeho pronikavých očí, věděl jsem, že jsem nemohl říct ne. Tahle jeho část, co se mi ukazovala, byla nová a já ji musel poznat.

Musel jsem ho namalovat.