Umění svodu

14 | Přijetí

Tuším, proč jsem na Jareda vyjel, když nastala ta vypjatá situace. Ale rozhodně jsem nerozuměl způsobu, jakým jsem to udělal.

Měl jsem sklony ztrácet nervy, ty jsem míval ostatně už v dětství. Ještě když jsem byl ve školce, rodiče museli řešit případ, kdy jsem spolužákovi rozbil o hlavu stavebnici, protože si se mnou nechtěl hrát. Uznávám, že to byla extrémní situace, jenže každý můj pozdější výbuch byl v podstatě jejím odrazem. Vždy jsem bouchl prudce, ostře a jasně jsem se vyhranil. A ve výsledku? I když bylo bojů mnoho, pocit zadostiučinění se nedostavoval.

Jenže co bylo zač to moje chování, co přišlo potom, co mi Jared přiřknul tolik věcí? To se mi nepodobalo. Musel jsem na sobě pracovat kvůli právnické škole, to ano, ale měl jsem s tím zatracený problém. Vždycky jsem se ve věcech až moc emocionálně angažoval a když jsem to dělal, kypěla ve mně zlost, co nakonec přetekla. Vybíral jsem si stranu, co jsem obhajoval citově, morálně a s velkou osobní angažovaností, co mě do emocí vtahovala ještě o něco víc a bylo pro mě téměř nemožné nebouchnout. Tohle bylo jiné.

Já bouchl, to ano. Ale zůstal jsem současně logický. Snad kvůli tomu, co řekl?

„Když jsi na mě řval, byl jsi to doopravdy ty, viděl jsem to."

Takže takový jsem byl? Vždyť se to stavělo proti mojí vlastní logice. Proti tomu, kým jsem si přál být.

„Můžeš se tomu bránit sebevíc, ale fakt nejsi uhlazenej elegán v košilích, co srká nějaký předražený víno na předměstí."

Jo, to jsem tušil. Vlastně jsem to tušil už dlouho. Ale nikdy jsem neměl pocit, že bych se proti životu uhlazeného elegána měl vymezit. Žil jsem takový život. Jak vystoupit proti životu, co žijete?

„Jsi člověk, co způsobí peklo, když není po jeho a nebojí se zajít dál než ostatní. To seš ty. A to je tvůj klíč."

Mým klíčem mělo být to, že jsem agresivní, i když jsem to na sobě nesnášel, a že dokážu zajít dál než ostatní, i když jsem nechtěl? To mi mělo pomoct?

U stolu jsem osaměl. A když jsem pomalu upíjel drink, co jsem si objednal, hleděl jsem na obsah nové skleničky, co si nechal donést Jared, než zmizel. Jevil se skoro zlatavý. To zlato jako by mi připomínalo mé místo. To místo, kde jsem se v představách spatřoval, mé místo na výsluní.

Všechno to byla kravina, co?

Všechny ty podoby mně samého, kterými jsem se chtěl stát. Tím mužem s klidnou povahou, usměvavou ženou, vychovanými dětmi. Ten domek na předměstí, který si pořídíme navzdory tomu, že si budeme moct dovolit lepší bydlení. Ta kariéra, kterou udělám, to, jak budou lidi s úctou vyslovovat mé jméno... Vždyť nebudu uhlazený elegán, co srká drahé víno na předměstí.

Pod tíhou vlastních myšlenek jsem si povzdechl. Mohlo se mi to nelíbit sebevíc, ale zároveň jsem nemohl popřít, že měl Jared pravdu.

Jenže tak moc, jako měl pravdu, se taky pletl. Že jsem ho viděl jako chudáčka? Ne, já ho viděl jako sráče. Ale sráče, co pomoc potřeboval, i když ji odmítal. Ten jeho výbuch, napjatý výraz. Vlastně mi to sám řekl... jak absurdní. On, který si podle všeho tak moc liboval v přetvářce, se tak okatě prozradil.

Ale jak pomoct někomu, kdo odejde, když mu pomoc nabídnete?

Slunce bylo stále stejně jasné, když jsem zapadlý podnik opouštěl, ale něco v jeho jasu jako by se změnilo. Protože se něco změnilo ve způsobu, jakým jsem ho vnímal. Jakým jsem vnímal sebe, Jareda, jakým jsem se na věci díval.

Říká se, že v životě nastane pár momentů zlomu. Člověk se rozdělí na dvě poloviny. A ta, kterou se stane, jej ovlivní na celý zbytek života.

Neuvědomoval jsem si, že jsem se právě v takovém momentě nacházel. Mohl jsem se začít snažit být tím, kým jsem si přál, vynutit to ze sebe a potlačit všechno nepatřičné. Já to ale neudělal.

Vykročil jsem do ulice a sledoval jsem stín na chodníku. Stín mladíka v kožené bundě. Stín kluka, co se pro něco rozhodl. Člověka, co dokáže způsobit peklo. Sledoval jsem stín sebe samého.

Aniž bych si toho byl vědomý, další krok jsem zrychlil. Natáhl. A pak další. A další.

Nevím, kdy přesně jsem se začal usmívat. Ten pocit, co ve mně rostl, byl absurdní. Ale byl můj.

Vždy jsem si říkal, že budu zdvořilý. Co když jsem to nesvedl?

Říkal jsem si, že budu úspěšný. Chtělo to někdy moje srdce?

Sám sobě jsem tvrdil, že nejsem násilný typ. Co když jsem se jím prostě snažil nebýt?

Krok.

Druhý.

Třetí.

Než jsem se nadál, ulicí jsem běžel. I přes tu těžkou bundu, i přes vytrvalé slunce, i přes všechny ty pohledy okolí. A celou dobu jsem se usmíval.

Zastavil jsem se až u vchodových dveří, do kterých jsem vcházel už tisíckrát. Ale když jsem do nich vkročil tentokrát, už jsem se necítil jako člověk, co z nich ten samý den vyšel.

Já to přijal.

Ten večer jsem stál u zrcadla. Nahý před jeho odrazem a stejně nahý před svým nitrem. Hleděl jsem do vlastních očí, jako bych se do nich díval poprvé. A to, co jsem spatřoval, bylo živočišné odhodlání. Má stránka, o níž jsem si dřív netroufal uvažovat.

Přijal jsem sebe.

Už jsem věděl, co dělat, věděl jsem, jak se chovat. A znal jsem odpověď na otázku, jak pomoct někomu, kdo odejde, když mu pomoc nabídnete.

Nenechte ho odejít.